Obnovené fórum

Kultura (to Helena, 28. 09. 2007 00:08)

Jakou tady chcete mít kulturu, když se na ni dává jen 1% ze státního rozpočtu!? Slovy JEDNO procento!

Ad 1% na kulturu (nespokojení, 04. 10. 2007 21:59)

Kultura každého národa je taková, jaké je kulturnost jeho nejposlednějšího příslušníka.
Na toho ze státního rozpočtu na kulturu určitě nejde vůbec nic!
Na koho jde jedno procento ze státního rozpočtu?
Na kulturní špičky, které šíří světem kulturu zla, násilí a ohavnosti?
Na takovou kulturu je i jedna koruna příliš mnoho! Kultura musí vyrůstat zdola – doslova od dětí!
V rodinách, školách, zájmových kroužcích atp.
Kulturu by měly podněcovat obce a svazy obcí a financovat přirozenou mimoškolní a mimorodinnou soutěživost dětí ve všech druzích umění tak, aby z této soutěživosti mohly vzejít neprotekční kulturní špičky.
Tyto kulturní špičky by měly vyrůstat z tohoto kulturního podhoubí, nikoli ze zlatokopeckých klanů.

Nacionalismus a svoboda občanů (Helena, 12. 11. 2007 17:07)

Už staří myslitelé říkali: Exampla trahunt, příklady táhnou. Jaký příklad dávají politikové? Dávají následováníhodné vzory chování? Nevím, ale výsledek práce politiků, vychovatelů a škol je evidentní: v ulicích se do krve perou mladí lidé, kteří nevědí kam patří. Hledají životní hodnoty a smysl života. Jedni se nazývají tak, druzí onak a třetí úplně jinak. Nacisté, anarchisté atp. A politikové si zatím pěkně hrabou – odměnou za takový rozklad společnosti. Kdo jiný za to může? Kdo povede mladé lidi? Jaké mají vzory? Všude se jen lže, pomlouvá, krade, střílí se po sobě, dějí se násilnosti, kdo z koho. Platilo to i dříve, ale nyní jako by toho bylo jaksi víc. Nyní je to hodně na nacionální strunu, hlavně co se týká různých imigrantů, či tzv. nepřizpůsobivých. Řeší i toto TSO?
Kolik % populace byste uznali, jako možnou k asimilaci při imigraci? Nebo jak by to bylo? Je přece svoboda pohybu. Ale přitom zase dost zdůrazňujete určité svrchované pravomoci obce a svobody občanů v obcích. Patřila by tedy do pravomoci obce i imigrační politika nebo dodržování pořádku?

Odpověď Heleně (nespokojení, 13. 11. 2007 21:23)

Ve starověku docházelo k jednorázovým masovým imigracím dvojího druhu (spontánním a plánovaným). Spontánní „stěhování národů“ (jako když se řada sedících na lavici zmáčkne, aby si mohl na kraj přisednout další) vyvolala zpravidla nějaká živelná katastrofa (neúroda, změna klimatu, aj.). Plánované imigrace měly podobu tzv. „kolonizace“ (dosud neobydlených území) z přelidněných měst atp. (srovnej praotce Čecha aj.). Tzn., že imigrace (spontánní i plánované) měly zpravidla ekonomické impulsy a na řídce obydlené Zeměkouli bývalo také více volného místa.

Také v současnosti dochází k jednorázovým masovým imigracím (zpravidla následkem válečných konfliktů vyvolaných uměle tzv. „státy“, resp. „zástupci lidu“) zpravidla však na přechodnou dobu (po odeznění konfliktu se imigranti vracejí domů). V současnosti převládají imigrace malých skupin, zato však mají charakter nepřetržitého proudu. Mají rovněž ekonomické příčiny, vyvolávané pro změnu uměle (zástupci lidu). Promícháním ras a národů má být totiž (ve jménu boje proti „rasizmu“) veškerá kultura globalizována v jakousi „monokulturu“. Proto se místních občanů a obcí nikdo neptá a imigranti jsou umísťováni kam se „zástupcům lidu“ zamane (nikdy však na dvorky oněch zástupců).

V TSO není moc v rukou nijakého vyššího celku (státu atp.), ale v rukou občanů. Oni rozhodují individuálně a kolektivně.

Individuálně rozhoduje každý občan např. o tom, kdo je v jeho domě přijat do rodiny, kdo je jeho chráněncem, hostem, návštěvníkem atp. Mimo ochranná křídla a odpovědnost občana se tedy v obci nemůže nikdo trvale zdržovat. Přechodný pobyt (turizmus atp.) je možný zase jen pod dohledem občana, který vlastní hotel, ubytovnu, humanitární zařízení atp. Do toho obec nemůže zasahovat (nemusela ovšem příslušnému občanu pronajmout pozemek na hotel atp.). Příslušný občan má ovšem za „své lidi“ plnou odpovědnost (hradí jimi způsobenou škodu a v krajním případě může přijít i o své občanství).

Kolektivně (jednohlasně) rozhodují občané (v TSO) především o tom, kdo v obci získá plnoprávné občanství, popř. kdo ho ztrácí. Rozhodují však také o tom, jak zabezpečit v obci pořádek (domobranou), pokud to přesahuje pravomoc, či možnosti jednotlivého občana.

Zkrátka „imigrace“, v současné podobě, není v TSO možná.

Žebříček hodnot (Helena, 13. 11. 2007 18:04)

Chápu Noru, protože to, co nás obklopuje je velmi sugestivní. Ne každého napadne, že je ve vleku přežitých stereotypů, že je ve vleku toho, co mu jeho okolí, televize, noviny servírují jako normální, jako něco, čemu se nemáme divit, jako standard. Jenže - zamyslíme-li se, co je normalita, zjistíme, že jako normální vůbec nemusí být právě jen názor většiny.

Někdy je paradoxně - myslím si to - normální (resp. normálnější) názor menšiny!
Jak sleduji, Vy jako normální a jako to nejlepší pro dnešní dobu předkládáte - nabízíte lidem model nazývaný sociální trojčlennost - TSO. Myslím si ale, že jdete silně proti proudu a že narážíte na všech stranách. Mýlím se? Asi určitě nenacházíte nějakou velkou odezvu, to alespoň soudím i podle počítadla na webu. Ono nějakých 10 lidí denně na webu sice není úplně málo, ale na to, že je 10 milionů obyvatel ČR... nevím, s tím se asi TSO nedá prosadit.
Ale co chci říci je to, že jako Vy nabízíte lidem TSO, tak jiná seskupení nabízejí něco jiné, ale úplně jiné...

Co je tedy kritériem pravdivosti nebo správnosti? Právě pro dnešní dobu. Asi sotva by šlo toto udělat před 1000 lety, že ano?
Chápu tedy Noru, a další zmanipulované spoluobčany, v době, kdy vše za nás řeší odpovědní lépe řečeno neodpovědní zástupci, málokoho napadne, že by to šlo řešit jinak. Prostě lidé nemají vzdělání, nevědí různé informace.
Proto jako klíč vidím ve vzdělanost národa, lidí - tedy především dětí. Tam by se asi dalo a mělo působit. Hlavně v rodině a ve škole. To je velký prohřešek dnešní doby, že se lidé jen honí za penězi. Chápu - oni musí, aby přežili, doba je zlá a je tu boj o živobytí, lidí se skutečně musí snažit, aby mohli uživit své rodiny, zaplatit nájmy, hypotéky...

Ale tím pádem zbývá méně času na to, věnovat se našim dětem! Proto tento systém považují za zločinný! Ubližuje dětem! Ničí jejich vlohy, nadání, protože je rodiče pro svoji nucenou zaneprázdněnost nevnímají, a nebo ani nevědí, co mají dělat a nerozvíjí své děti!

A tam mne v Programovém prohlášení zaujalo i rozdělení na mateřskou péči a otcovskou výchovu.
Mohli byste k tomu říci pár slov. Vím něco i o Rudolfu Steinerovi jako zakladateli alternativních waldorfských škol, ale pokud vím, tak tam nemá žádné takové rozdělení, nebo jsme se o tom na seminářích pro pedagogy nezabývali. Děkuji. Helena.

Odpověď Heleně (nespokojení, 14. 11. 2007 20:46)

Otázka „normálnosti“ názoru většiny, či menšiny - pojem „normální“ je odvozen od „normalizované“, tj. uzákoněné (uměle), nebo zákonité (přirozeně). O zákonodárcích víme, že nejsou moudří, ale volení zmanipulovaným veřejným míněním. To jediné, na co se u jejich zákonů můžeme spolehnout, je možnost různého „právního výkladu“ a tzv. „mezery v zákonech“. Na obojím si pak jejich kolegové (právníci), mastí kapsy. Starověkým Athénám dal svého času zákony (na žádost Athéňanů) jeden ze sedmi mudrců světa, Solón, jenž o svých zákonech řekl: „Nedal jsem Athéňanům nejlepší zákony, ale takové, jaké byli schopni snést.“ O zákonitosti praví J.W.Goethe: „Kdo splete první knoflík, ten se už (zákonitě) správně nezapne!“

Zkrátka, to, co je „normální“ není kritériem správnosti ani pravdivosti. Na mudrci Solónovi se lze mj. poučit, že pravdu nikdy nemůže mít mnohost (většina ani menšina), ale pokud ji někdo má, pak jen jednotlivec. Např. objevitelé byli vždy jednotlivci. Také objev TSO přinesl lidstvu jednotlivec (R. Steiner). Proto TSO nemáme za „normální“, ale za jeden z nejlepších léků na zkaženost dnešní doby. Jako RS i my jdeme s tímto lékem proti „normálnímu“ proudu a tedy nutně na všech stranách narážíme na odpor. Michelangelo Buonaroti však řekl: „Čím větší klade materiál odpor, tím trvanlivější je dílo!“ Proto nám nejde o kvantitu (měřenou počítadlem na webu), ale o kvalitu. Proto si vážíme každé reakce (pozitivní i negativní), každého vstupu do diskuse (pokud není vulgární), neboť jen s takovými lidmi lze pracovat. Kvantita pouhých čumilů není k ničemu. Více je deset věcně diskutujících, než tisíc přihlížejících. Proto nepočítáme s 10 milióny obyvatel ČR, ba ani s miliónem, či tisíci. K zavedení TSO je zapotřebí takového počtu aktivních a cílevědomých lidí, dostačujícího k založení alespoň jedné jediné samosprávní obce, která se ve svém okolí stane tím (bude-li úspěšná), čím je kvásek v chlebovém těstě.

Co je kritériem pravdivosti nebo správnosti? Na straně sdělujících je to logika, ověřitelná v každodenní realitě! Na straně reagujících je to nepředpojatost a schopnost opustit (změnit) navyklý či oblíbený názor, ukáže-li se být mylným. Před 1000 lety lidé schopnost logického myšlení teprve vyvíjeli. Dnes má tuto schopnost téměř každý (určitě v tzv. západní kultuře), téměř nikdo ji však nerozvíjí. Nerozvíjí proto, že současné „vzdělávací“ instituce a osnovy (zejména státní) preferují memorování a samostatné logické myšlení potlačují. Nedojde-li zde k nápravě (jakou nabízí zejména původní waldorfské školství), bude vzdělávání našim dětem víc škodit (vyplachovat jim mozky) než prospívat. Přitom zejména Slované (národy Slova = Loga = logiky) mají dokonalý nástroj (dosud málo využívaný) k vývoji a realizaci reálného logického myšlení ve slovanských jazycích, z nichž momentálně nejdokonalejší je jazyk český. V porovnání s tímto jazykem pravých filosofů (budoucnosti) jsou tzv. světové jazyky zoufale primitivní (pro reálnou logiku v podstatě nepoužitelné).

Proč se dnes lidé honí za penězi (za ziskem), je rozebráno v ostatních diskusích (zejména v odpovědi Janovi). Proč se lidé nevěnují svým dětem, je otázkou ještě obtížnější. Vlohy našich dětí však nepotlačují pouze nevědomí rodiče (ti, co nevědí, jak mají své děti rozvíjet), ale také (jak již bylo řečeno) současné školství, které přece dalo „vzdělání“ také nevědomým rodičům, kteří jsou jím ovšem nasměrováni jen k honbě za penězi. Žádnou jinou hodnotu jim jejich „vzdělání“ prostě nedalo. Považujete-li tento systém za zločinný, pak musíme upřesnit, že se tu vpravdě jedná o „organizovaný zločin“ (cílevědomě konající) v oblasti kultury.

Součástí „organizovaného zločinu“ v kultuře je mj. tzv. „feminismus“, jenž staví ženy proti mužům a úspěšně sugeruje neskutečně hloupé ideje do „veřejného mínění“ i do „sociálního zákonodárství“ (viz „sexuální harašení“ aj.). Ve veřejném mínění se dnes již (díky feminismu) pevně uhnízdila jedna z nejzáludnějších idejí, mluvící navenek o rovnoprávnosti muže a ženy, vskrytu však zaměřená proti výchově dětí v rodině. Ve všech masových sdělovacích prostředcích se dnes a denně přepírají zhruba následující slova: „Ženy byly po staletí připoutány k domácnosti a nemohly se tak jako muži společensky uplatnit. Proto je žádoucí, aby na jedné straně ženy chodily do zaměstnání jako muži, na druhé straně, aby se muži podíleli na domácích pracích jako ženy.“ Kdo tuto ideu nepřijímá, ten je prý zpátečník.

Nuže udělejme si bilanci:

Pracovní doba je dnes 8,5 hod. - nedávno nám ji Špidlova vláda prodloužila z 8 na 8,5hod. (machinacemi s tzv. pracovními přestávkami). Tzn., že muž má prací v domácnosti nahradit 8,5 hod., které emancipovaná žena stráví v zaměstnání. Den má 24 hod. Oba (muž i žena) by měli 8 hod. spát, 8,5 hodin pracovat v zaměstnání a 8,5 hod. pracovat v domácnosti: 8 + 8,5 + 8,5 = 25 hod. (zákonodárci by měli prodloužit den o 1. hod.).

Všimněme si, že ať počítáme jak počítáme (bez ohledu na uváděné počty hodin), vždy je tu řeč jen o práci v zaměstnání a v domácnosti. Odhlédneme-li od práce v zaměstnání, ukáže se, že veškeré práce v domácnosti (uklízení, praní, vaření, populární „umývání nádobí“ atd.) se týkají výhradně tzv. „péče“ (o partnera a o děti). Žádná se netýká tzv. „výchovy“ (dětí).

Slované, kteří mají dokonalý nástroj (jazyk) k rozvíjení a uplatňování reálné logiky, mají také (prozatím tu a tam) dokonalé učitele, kteří o výchově praví: „Škola hrou!“ (J.A. Komenský). Nuže, kde „pokrokový feminismus“ pamatuje na hraní s dětmi?

Ve vztahu k dětem pamatuje pouze a jen na péči (také již zmíněná honba za penězi spadá do kategorie péče). Kdyby pamatoval, musel by říci: „Čas, který stráví muž prací v domácnosti, má žena nahradit hraním s dětmi!“

Přirozeně, že všude existují výjimky. Nepředpojatě pozorovaný život nás však může poučit, že ženská přirozenost má sklon k péči a mužská k výchově. Což muži nejsou doslova „hračičkové“? Což jim „puberta“ nekončí až na smrtelné posteli? Kolik žen (v porovnání s muži) si skutečně hraje s dětmi a kolik z nich (co si hrají) to skutečně baví tak, jako děti? A kolik žen svým mužům nevyčítá, že si pořád jen hrají a s prací v domácnosti jim nepomohou? Kdy už konečně ženy spravedlivě ocení tuto ničím nenahraditelnou vlastnost mužů? Což samy děti neprojevují větší náklonnost k tomu, kdo si s nimi hraje, než k tomu, kdo o ně vzorně pečuje?

Zkrátka, následkem zapojení muže do péče, jsou dnešní děti vzorně opečované, avšak nevychované (nezodpovědné, neposlušné, vychytralé, umíněné, zdrogované, agresivní ba vražedné).

Odtud naše rozdělení na mateřskou péči a otcovskou výchovu.

V době R. Steinera se následky začínajícího feminismu ve veřejném mínění, zákonech, rodinách a tedy ani na dětech ještě neprojevovaly. Tehdy však již začínalo vyplachování mozků ve školách, proti němuž R. Steiner postavil waldorfskou pedagogiku, založenou na Komenského ideji: „škola hrou“. Tehdy také R. Steiner kladl důraz na to, aby jeho duchovní věda (anthroposofie) nebyla anthroposofy „zdogmatizována“ (jako náboženství a přírodověda), ale aby byla dál (i po jeho smrti) živě rozvíjena...

Hyperaktivní děti (Helena, 15. 11. 2007 18:24)

Děkuji za reakci.
Pravdou je, že děti jsou již v mladším věku hodně rozumově vyspělé (ve srovnání s naší generací jsou tak o 5 let rozumově vyspělejší, nyní je tento fenomén známý pod názvem "indigové děti"), mají přehled o všem možném, mají spousty informací. Ale jsou velmi neposlušné, nezvladatelné, citově vyprahlé, někdy až cynické. Což není divu, když vidím, na jaká zvěrstva se děti dívají v TV a na počítačích. Co si myslíte o pc na školách, mají je mít již malé děti?
Když píšete o potřebě až nutnosti hraní si s dětmi, tak mne napadlo, že tzv. hyperaktivitu dětí, o které mnozí rodiče hovoří jako o něčem úžasném, co je v jejich dítěti, tak bych spíše přisoudila tomu, že si s dětmi nikdo doma nehraje. A ve škole už vůbec ne! Na dětech je úplně vidět, jak by si rády hrály (a to i starší), ale stydí se, ani to neumí. Nevědí, co mají dělat. Tak jen bezduše pobíhají, pokřikují... Vidím, že by se snad měla do škol zavést vyučovací hodina - Umět si hrát... A nebo přímo na vysoké škole by se měli budoucí pedagogové tomuto umění "hrát si" učit! Helena

Odpověď Heleně (nespokojení, 18. 11. 2007 09:19)

R. Steiner učí: Čím je dětská hračka jednodušší, tím víc rozvíjí tvořivost dětské fantazie. A obráceně, čím je hračka dokonalejší (např. mechanická), tím méně si s ní může dítě hrát (hraje si sama,). Z vlastní zkušenosti můžeme vědět, že počítáme-li často pomocí tzv. „kalkulačky“ (i obyčejného ruského „sčotu“) ztrácíme schopnost počítat bez ní, i když jsme to předtím uměli velmi dobře. Umí snad počítat ten, kdo to neumí bez kalkulačky? Umí snad chodit ten, kdo to neumí bez berliček? Naučí se snad dítě zpívat tím, že mu pouštíme reprodukovanou hudbu? Tím víc to platí pro tzv. „počítače“. Tyto „super-dokonalé hračky“ do základních škol nepatří, neboť nic nenaučí, resp. učí jen závislosti na nich. Člověk je jimi vykázán prakticky do role pouhého (více-méně pasivního) diváka. Jaký div, že si děti dnes už neumí hrát a tuto neschopnost jednou přenesou také na své děti. Neschopnost si hrát souvisí s neschopností reálně-logicky samostatně myslet. Vzdělání pak činí z člověka učeného nevědomce, přijímajícího nekriticky za své vše, co se mu autoritativně předloží jako „odborné“, či „vědecké“...

Vtip je v tom, že vedle reálné logiky může existovat také logika nereálná. Pravým rájem nereálné logiky je např. současná akademická matematika (jako ryze „abstraktní věda“). Tím je dáno, že současná (akademická) vzdělanost na jedné straně stupňuje schopnost logického myšlení, na druhé straně důsledně odvádí od reality (fyzicky-tělesné, morálně-duševní i mravně-duchovní). Zhoubné bujení nereálné logiky má za následek, že její metastáze již jeden člověk nemůže obsáhnout (na rozdíl od reálné logiky). Proto jsou vzdělaní lidé akademickým školstvím vedeni k jednostranné specializaci. Trvá-li tento proces dostatečně dlouho, projeví se rozumová jednostrannost i v reinkarnaci. Odtud tzv. "indigové děti". Tyto děti jsou nadprůměrně chytré, mají nadprůměrné výsledky v tzv. IQ testech. Jenže tzv. „inteligenční kvocient“ IQ testů má se skutečnou inteligencí společný pouze název. IQ se týká výhradně chytrosti, nikoli inteligence. R. Steiner již ve své době pravil: „Dnešní děti jsou často chytřejší než jejich rodiče. Tak s nimi lze něčeho pořídit, jen když je nějak obelstíme.“...

Jiným případem je tzv. „hyperaktivita“. Na rozdíl od chytrosti nemusí být hyperaktivita vrozená prostřednictvím reinkarnace, ale geneticky (dědičností). Může být i nevrozená, ale způsobená nesprávnou výživou či jiným druhem kontaminace výměny látek. Geneticky může být dítěti vrozená např. následkem alkoholismu předků (rodičů, prarodičů atd.), v procesu výměny látek může být zapříčiněná např. chemickou kontaminací organismu (např. chlórováním pitné vody, fluórem v zubní pastě, znečištěním atmosféry, očkováním, léky, chemizací zemědělství atp.)...

Školení „umět si hrát“ nepomůže tomu, kdo je pedagogem jen na základě tzv. „odborného vzdělání“, ale tomu, kdo je pedagogem, protože si umí hrát a hraje si rád. Pro první Waldorfskou školu vybral R. Steiner pedagogy sám. Vybral převážně pedagogy bez pedagogického vzdělání...

Péče a výchova  (Helena, 22. 11. 2007 09:38)

Jak se může v rodině prakticky uplatnit otcovská výchova a mateřská péče? Připadá mi, že s tím máte asi větší zkušenosti. Pravdou je, že by si rodiče mohli vyčlenit více času na to, aby si s dětmi četli pohádky, hráli atp. Vím, že muži mají přirozeně mezi žáky větší respekt. Ale tuto přirozenou autoritu lze brzy ztratit, především u těch, co jdou do puberty. Tam už neplatí asi nic. I když přeci, někdy jsou tito ve všem odporující dospívající zaskočení: hezkým slovem! Očekávají, že se budu rozčilovat, ale já udělám opak toho, co očekávají. Děti nejsou zlé, ale nevědí, co se sebou, co mají dělat! Mnohým chybí právě to lidské hřejivé slovo, že si mohou s někým popovídat! To, že je někdo ocení! To asi v rodinách hodně chybí. Obecně – ve srovnání s dobou předchozí, jsou děti více odvázané, vulgární až agresivní. Dříve toho nebylo tolik. A stav se nějak nezlepšuje. 

Odpověď Heleně (Péče a výchova):

Uplatnění mateřské péče a otcovské výchovy v rodině je nejjednodušší a současně nejtěžší. Nejjednodušší proto, že postačí, zvýšit otcům sebevědomí, uznáním výchovné užitečnosti jejich hravosti manželkami. Nejtěžší proto, že to u matek předpokládá nepodléhat masové jednostrannosti v nadhodnocování péče a v pokládání pouhé péče za samu výchovu...

O těchto věcech se nemluví snadno, neboť může vzniknout dojem, že v oposici k feminismu protěžujeme muže na úkor žen. Abychom takovému dojmu alespoň poněkud předcházeli, musíme zdůraznit, že pečující muži se musí učit u žen a vychovávající ženy u mužů. Přitom nemáme na mysli konkrétní ženy a muže, ale obecné principy (ženské a mužské)...

Také je tu třeba umělou výchovou překonat lidskou přirozenost. Uvažme jen, jaké následky má pro rodinu fakt, že otcové zpravidla milují své děti prostřednictvím manželky (až po ní), zatímco matky milují své manžely zpravidla až po dětech. Zde je vlastní jádro podceňování výchovy (hravosti) a přeceňování péče. Zde je také příčina časté žárlivosti matek na otce, kteří mají u svých dětí větší respekt než matky. O tom je třeba veřejně mluvit, to je třeba učinit jádrem osvěty. Jinak budou nespokojení muži utíkat z rodin do hospod a výchova v rodině bude jen na matkách, které mají dost starostí s péčí...

Pozoruhodnou zkušenost jsme mohli zaznamenat v minulém režimu, kdy se po druhém dítěti rodina zpravidla rozpadla. Proč? Protože rozvedená (i svobodná) matka s dvěma dětmi byla relativně dobře hmotně zajištěna a navíc se zbavila péče o manžela, jenž jí byl dál jen na obtíž („na praní ponožek“). Ke ztrátě ve výchově dětí vůbec nepřihlížela...

Vše nezdravé v rodině je dáno nezdravou „osvětou“ jitřící přirozenost žen, a potlačující přirozenost mužů. Zoufalí muži založili internetovou stránku, pod heslem „Svaz mužů“ nebo tak nějak, kde si ze svého postavení v rodině dovedou dělat také legraci. Doporučujeme ženám, aby si daly tu práci a s myšlením „zneuznaných“ mužů se trochu seznámily. Dnes vše záleží především na dobré vůli žen, neboť jsou společensky protěžovány (cílem této protekce nejsou ovšem samotné ženy, ale rozvrat rodiny) a mají k dětem (zpravidla) „vlastnický“ vztah. Právě proti tomu se děti dříve či později začnou bouřit. A kdy jindy než v době dospívání (v pubertě), kdy potřebují nejvíce citlivého přístupu a nejméně autority pečovatele? Dospělý člověk (zejména muž), se ochotněji podrobí ženské péči než puberťák, který se již pokládá za dospělého, ač jím ve skutečnosti ani zdaleka ještě není. To hřejivé lidské slovo, které tolik potřebují, je slovem vychovatele, nikoli slovem pečovatele. Existuje velemoudrá starohebrejská legenda o Adamovi, apelujícím na Evu, aby pustila dítě z náruče a postavila ho na vlastní nohy...

Skutečnost, že v minulém režimu nebyly děti tolik odvázané, vulgární a agresivní není dána tím, že by se změnily principy (ženský a mužský) a jejich nedobrý vzájemný vztah, ale tím, že v minulém režimu byli všichni poněkud zakřiknutí (utlačení). Dnes je lidem (náhradou za skutečnou svobodu) umožněno téměř zcela uvolnit a rozpoutat veškeré žádosti, pudy a vášně, včetně těch nejnižších...

školné (Helena, 04. 12. 2007 15:46)

Rozlišovat mateřskou péči a otcovskou výchovu je věru zajímavé počteníčko. Ale hodně silné je, jak jste napsali, že cílem protěžování žen je rozvrat rodiny (jsou-li nyní s dětmi dobře hmotně zajištěny i bez otců). Ale myslím si, že takový trend je v celé Evropě, ne-li celosvětový! Kdyby to někdo chtěl u nás – no, možná. Ale že by celosvětově někdo takto věci organizoval? Sice – je-li to pravda, pak jak vidět, jde to elegantně legálně - cestou státního zákonodárství.

Jen tak na okraj, kdybyste náhodou měli pravdu: je-li cílem protěžování žen rozvrat rodiny, co je potom cílem rozvratu rodin? Předpokládám tedy, že rozvrat a útlum rodinných hodnot, morálky obecně…

Vím, že nemá cenu tady případně moralizovat nad tím (jako nad rozlitým mlékem), proč je někdo tak zlý a chce takové věci? Holt by to tak bylo a musíme to tak vzít. Ale zůstává mi nad takovým spiklenectvím rozum stát, je-li to pravda.

Hlavní můj dotaz ale směřuji na školství. V celé ČR proběhly stávky!

Sice rozumím tomu, že byla-li dosud vláda hluchá na požadavky učitelů a je-li to jejich jediná šance, jak se dovolat zvýšení investic do školství, pak bych mohla říci: Budiž… Ale i tak se mi to nelíbí a považuji to jako něco nesprávného, protože se jako rukojmí berou děti! Co ty s tím mají společného! Kdo bude potrestán za to, že děti musely jít povinně za školu?

Už jste tu měli dotaz na stávky. Já vidím stávku jako následek neřešeného rostoucího napětí na straně zaměstnanců! Pokud vím, tak nikdy nebyla stávka ředitelů, náměstků ředitelů, atp… Je to tedy  následek arogance nadřízených lidí vůči podřízeným v ekonomické sféře.

Bude-li uskutečněno TSO: Jak bude finančně zajištěno školství základní, střední, vysoké? Bude placeno rodiči nebo bude zdarma?

Co si myslíte o tom, že učňovské školství – řemesla mají být nyní vyňaty z kompetence ministerstva školství a mají spadat snad pod min. průmyslu?

Co si myslíte o tzv. státních maturitách a formě maturit obecně?

Celý způsob přijímacího řízení a různých zkoušek, nepřehlednost různých stupňů akademických titulů. Je vůbec v pořádku současný systém a členění školství, nebo máte jiné řešení více vhodné pro vzdělání dětí a mládeže?

Odpověď Heleně:

V kultuře představuje rodina základní decentrální jednotku, jakou býval v hospodářství např. sedlák, či řemeslník. Jsou tu však od nepaměti také centralistické tendence, jež měly vždy celosvětový charakter, jako např.:

„JEDEN BŮH NA NEBI - JEDEN PÁN NA ZEMI - JÁ, CHÁN, CÍSAŘ VŠECH LIDÍ“ (Džingischánova pečeť)

Pro Džingischánova bojovníka (muže) to znamenalo oplodnit ženu, opustit rodinu a pokračovat v oplodňování žen násilně až na dobývaných územích. Po tři generace se z Asie do Evropy šířilo ďábelství gigantického centralismu říše Mongolů, jehož expanze byla definitivně zastavena r. 1241 u Olomouce (tato skutečnost je akademickými „odborníky“ freneticky popírána). Džingischánův politický centralismus je v současnosti nahrazen centralismem ekonomickým (liberálním), jehož válečníky jsou finančníci (atp.) a zbraněmi hromadného ničení (zotročování) peníze:

„Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být zlomena, nebo ona zlomí nás.“ (Jefferson 1815)

A jako světová hospodářská krize na Západě, či bolševismus na Východě cílevědomě likvidovali decentrálního sedláka, tak se stal světový feminismus nástrojem likvidace rodiny. Ve jménu emancipace ženy od muže, je dítě emancipováno od výchovy. To však nestačí, neboť celosvětová efektivita feministického rozvratu je zhruba jen 50%. Proto se do věci zapojuje materialistická „přírodo-věda“ (financovaná z centrálních zdrojů) s ideálem umělého oplodňování žen. Tak se má muž stát pro udržování lidského rodu úplně zbytečným. Jaksi „taktně“ se při tom přechází mlčením skutečnost, že je tím žena degradována na úroveň „výrobního prostředku“ v sériové (resp. hromadné) výrobě dětí, jež je ze sféry kulturní přenesena do sféry ekonomické. Nevhodné děti při tom budou likvidovány již v lůně ženy a pro nadržené muže se zavádí průmyslová organizace sexuálních služeb.

Natěšené feministky ovšem nedomýšlí, že „vědecký pokrok“ za jejich zády pracuje také proti nim, na programu dítěte ze zkumavky. Tak se má udržování lidského rodu obejít nejen bez mužů, ale i bez žen (srovnej komunistické experimenty s výchovou dětí mimo rodinu ve státních ústavech).

Avšak ani dítě ze zkumavky (emancipované od otce a matky) se ze svého výsadního postavení nemá radovat věčně. „Vědecký pokrok“ pracuje za jeho zády i proti němu, na programu nesmrtelného těla (např. cestou jeho věčného obnovování transplantacemi „náhradních dílů“). Nesmrtelný lidský rod tak nebude třeba obnovovat tovární produkcí dětí, která by vedla jen k neúnosnému přelidnění. Produkce dětí ze zkumavky se tedy zcela zastaví, nebo bude udržována jen pro potřeby „výroby náhradních dílů“ (viz současné experimentování s lidskými zárodky).

Nyní se musíme ptát: Čím se bude takto nesmrtelné lidské tělo lišit od nezničitelného robota? Svojí lidskou myslí? Ta bude rovněž robotizována (naprogramována), jak si ukážeme níže, v souvislosti se současným školstvím.

Zde si zopakujme, že konečným cílem ďábelského centralismu (politické, kulturní, či ekonomické totality) je satanská robotizace lidského pokolení. Právě o uvedené „vymoženosti vědeckého pokroku“ se obává řada námitek, vznášených na našem webu proti občanskému vetu.

Nuže, jaký smysl by vlastně mělo robotizované lidstvo? Žádný! Je to právě smysl lidského vývoje, co má být robotizací lidstvu odňato. Pohříchu již dnes toto lidstvo věří centralizované materialistické „přírodovědě“, že jeho vývoj nijaký smysl nemá, resp. má jen animální smysl, jehož ideálem jsou příslovečná „prasata v žitě“.

Pokud kdo spoléhá na „zástupce lidu“ z rodu „hodných tatíčků národa“ nechť posoudí např. obecně uznávaný výrok:

„Rodina je základ státu“ (TGM). Protože stát je centralizovaná instituce politická (na rozdíl od obce) a rodina decentrální organizace kulturní, je „rodina jako základ státu“ odsouzena k zániku...

Politika „utahování šroubů“, je mimochodem ideou bolševika Lva Trockého (3x utáhnout, 1x povolit). Tam, kde vládne vůle utahovat šrouby prostřednictvím inflace, tam přirozeně není vůle vyrovnávat inflaci odpovídajícím nárůstem mezd. Takto by přece inflace byla úplně zbytečná. Proto dostane přidáno jen ten, kdo si přidání neodbytně (např. stávkou) vynutí. To konečně pochopila i „rozumná“ inteligence, v daném případě učitelé, kteří svou „sociální natvrdlost“ šíří jako mor loajální výukou. Léty přehlížení se ovšem nyní „rozhněvali“ a dali tím dětem dobrý pedagogický příklad, byť jaksi mimo učební osnovu. Nechť tedy děti alespoň vidí, jak se lze, a že se vůbec lze proti sociální nespravedlnosti ozvat. To, že během stávky musí jít jaksi „za školu“ jim může jen prospět, neboť s určitou nadsázkou lze říci, že mimo psaní, čtení a triviálního počítání se v dnešních školách stejně nic rozumného neučí...

V TSO ani v žádném totalitním sociálním organismu není nic zdarma. I opice v džungli se musí nějak přičinit, aby se mohla nažrat „ovoce“, které pro ni „zdarma“ vyrostlo. Je-li kde školství financováno státem, pak se přece musíme ptát, kde na to stát bere peníze. Kdybychom si školy financovali bezprostředně sami, vyšly by nás levněji, než prostřednictvím daní. Z každé koruny vybrané na školství (stejně jako na cokoli jiného) padne 90 haléřů na provozní náklady státu (vč. uzobávání ze státních důchodů jejich rozkrádáním), který navíc systematicky vytváří astronomický státní dluh. Zkrátka, z peněz vyčleněných pro školství z daní, zůstane pro samotné školy jen nepatrný zlomek. V totalitních režimech to nikdy nebude jiné. Je tedy žádoucí, aby si občané v TSO financovali školství bezprostředně sami. Základní školy výnosem ze ZPP, vyšší školy nad rámec ZPP (tedy každý sám).

Ve vztahu k tzv. „středním“ a „vysokým“ školám se však musíme ptát: Co se v nich vlastně bude učit? Uvážíme-li např. že TSO klade důraz na slušnost, na náhradu škody a na občanské soudnictví, pak současné legislativní bludiště zcela zanikne. Co se pak bude učit na tzv. „právnické fakultě“? A pokud se přírodní věda prostřednictvím kulturní sféry TSO vymaní ze současného centralistického financování, kolik nereálné, spekulativní a tendenční pavědy vypadne z učebních osnov středních a vysokých (ale i základních) škol? Kolik vědomých lží a kolik ohlupujícího demagogického balastu přestane „vyplachovat mozky“ důvěřivých studentů? Kdo po absolvování středních či vysokých škol nezažil rozčarování z toho, jak málo (ba vůbec nic) v praktickém životě (v zaměstnání či soukromě) mohl využít z toho, co se v těchto školách naučil? Plně využít je mohou snad pouze ti, jejichž povoláním je předávat tuto „učenou nevědomost“ dál. Naproti tomu existují lidé, kteří si v oblasti svého zájmu sami osvojili potřebné znalosti toho nejvyššího řádu, aniž za ně dostali nějaký diplom. Kde je vzali? Je tu přece tzv. „odborná literatura“, je tu internet, jsou tu praktické zkušenosti, experimenty atd. (mimochodem, tzv. „praktičtí vědci“ k tzv. „teoretické vědě“ zpravidla nemají nijakou důvěru).

Posláním základního školství TSO, je: „rozvíjet schopnosti“ (např. v duchu tzv. „waldorfského školství“), nikoli pouhé „vědomosti“, jak je tomu dnes. Potřebujeme-li pak někde k něčemu „odborníka“ (specialistu), pak se musíme zajímat o jeho praktické výsledky, nikoli o jeho „diplom“. Zkrátka, vědomosti, jež překračují program „základního školství“ musí TSO zpřístupnit každému, kdo o ně projeví zájem, např. na internetu, odkud je každý může získat „zdarma“. Osvojit si je může sám, podle svých schopností. Bude-li třeba přezkušování, nechť ho TSO zorganizuje. Bude-li třeba praktických seminářů, nechť je TSO zorganizuje. Vysedávání v provozně nákladných učebnách snad nebude v TSO zapotřebí. Přirozeně, že zde uvedená vize není pro TSO závazná. Až přijde čas, rozhodnou o těchto věcech sami občané...

V dnešních totálních poměrech je v principu jedno, do kompetence jakého ministerstva mají spadat řemesla (učňovské školství). Řemeslník (živnost) je pro totalitu právě tak nežádoucí, jako rodina či samosprávní obec. Řemesla představují schopnost, zhotovit celý výrobek sám (popř. do jisté míry sám) a tedy také schopnost samostatné existence. Taková schopnost dělá lidi existenčně nezávislé (dokonce schopné zorganizovat obecenství lidí vzájemně si poskytujících potřebné služby) a tedy nevydíratelné, tj. neovladatelné rebely. Proto musí být řemeslná výroba nahrazena výrobou tovární, kde si každý může osvojit (jako robot) pouze velmi omezené úkony (nejlépe jen jeden jediný), které mimo továrnu nikde jinde neuplatní. Proto bude organizačně jednodušší, budou-li řemesla spadat právě pod ministerstvo průmyslu!...

Je až neuvěřitelné, kolik nereálných spekulací a naprostých zbytečností musí student našlapat do paměti, aby mohl úspěšně složit maturitní zkoušku. Snad abychom se nebohému studentu dosyta vysmáli, nazýváme tuto ohlupující proceduru také „zkouškou dospělosti“. A vůbec, veškeré zkoušení ve školách není než aktuální memorování něčeho, co po zkoušce co nejrychleji zapomínáme, abychom si v paměti sjednali místo na další balast k následujícím zkouškám. Vždyť ani zkoušející si tyto věci zpravidla nepamatují, takže se musí na příslušnou výuku „připravovat“. Zkrátka a dobře, konečným výsledkem veškerých zkoušek je zcela vypláchnutý mozek. Proto byla zavedena tzv., „maturita“ (dříve se dokonce i na základních školách dělaly tzv. „závěrečné zkoušky“), která má studenta donutit, aby si zapomenuté v paměti obnovil, ač to po maturitě jako obvykle zase zapomene. Aby musel v paměti obnovovat i to, co zapomněl po maturitní zkoušce, jsou na vysokých školách zavedeny tzv. „přijímací zkoušky“. Tak to zkouškami pokračuje dál, až vysoká škola konečně vyprodukuje naprogramovaného robota. Ten pak v nesmyslném biflování pokračuje mechanicky dál (v honbě za akademickými tituly), nebo na veškeré vzdělávání otráveně rezignuje. V obou případech máme zaručeno, že se nikdy nebude zajímat o nic jiného, než jen o to, co pro něj vyspekuluje totalitní akademické školství.

Nuže, k výše uvedené robotizaci těla, přistupuje také níže uvedená robotizace (naprogramování) lidské mysli. Čím se nyní takový člověk liší od robota?

Nechceme-li produkovat naprogramované roboty, musíme zcela přebudovat veškeré školství, které musí rozvíjet individuální schopnosti, nikoli pouze předepsané vědomosti! Kdo je schopný, ten si potřebné informace (vědomosti) navíc vždy najde. Kdo je neschopný, tomu žádné informace (vědomosti) k ničemu nejsou. „Vůl zůstane volem a pařez pařezem“ (Jan Dačický z Heslova) i kdyby se prošprtal ke všem diplomům, co jich akademická půda nabízí...

Výchovný proces TSO musí naplnit to, co jsme v odpovědi Janovi (svoboda) naznačili jako vývoj od „ne-inteligence k inteligenci“. Totalitní výchovný proces naplňuje to, co jsme tamtéž naznačili jako vývoj od „ne-inteligence ke vzdoro-inteligenci“ (tj. k naprogramovanému robotu):

„I viděl jsem anděla sestupujícího s Nebe, klíč od propasti a řetěz veliký majícího v ruce své.

I chopil se draka, toho hada starého, kterýž je ďábel a satan.

Na tisíc let jej svázal a uvrhl do propasti, kterouž uzamkl a svrchu nad ním zapečetil,

aby již více nesváděl národy, dokud se nenaplní tisíc let.

Neboť pak musí být na malý čas opět propuštěn.“    

(Zjevení sv. Jana: 20, 1-3) - 14,

V duchu buddhistického rčení: „nepřítel je náš nejlepší učitel“, musí být vše, co totalitní duch vdoro-inteligence rozvrátil, znovu obnoveno, neboť:

„Běda světu pro pohoršení! Pohoršení musí nutně přijít, avšak běda tomu, skrze koho přijdou.“ (Matouš: 18, 7)

-zmp- 

Simpsnovi (Helena, 20. 12. 2007 21:06) děkuji za velmi jasný komentář ohledně školství.  Celkově doba je skutečně velmi zlá, zvrácená. Víte, zarazilo mne např., že dle statistiky asi 50% dětí má rádo kreslený seriál Simpsnovi (je tam spousta vulgarity, neadekvátnosti chování, drzosti a neúcty k druhým i k životu – byť se to halí do roucha rádoby vtipnosti). Je to hodně velké číslo. I mnohým rodičům to připadá jako velmi vtipné a normální. Vůbec jim nepřijde na mysl, že tam je dětem podsouván hnus, nejsem to schopna blíže specifikovat, ale jen když vidím ty postavičky se zelenými či žlutými aj. vlasy a když slyším jejich ječení, tak je mi z toho až fyzicky špatně. Roním krokodýlí slzy nad tím, na co se děti v TV dívají (sice říká se, že stačí otočit knoflíkem a dívat se nemusíte…, ale ono to není tak jednoduché, spousta dětí se na to dívá, a kdo se nedívá není mezi dětmi tzv. „in“, podobně jako s mobily). Jak jsou naopak krásné klasické pohádky, byť se mnohdy říká, že i ony jsou plné násilí a zla. Nevím, sice je i v klasických pohádkách zlo, ale to mi jaksi nevadí. V pohádce nakonec zvítězí dobro. A i to zlo není tak děsivě reálné, jako zlo a násilí v Simpsnových. Nevím. Uměli byste mi to prosím vysvětlit?

Přeji Vám v novém roce mnoho štěstí a zdraví. Pohodu, tu asi ne, protože při takovéto Vaší myšlenkové práci asi nebudete mít moc pohody, spíše plno problémů k řešení… Helena

Odpověď Heleně (Simpsnovi):

Zvrácenost současnosti není náhodná, ale cílevědomá. Člověk (zejména západní kultury) po tisíciletích vývoje dospěl ke schopnosti logického myšlení, které ho jako jediné může přivést k pravdivému poznání reality. Na tomto základě pak může dospět k individuální svobodě (vnitřní i vnější), bez níž není pravé lásky, ale pouze její napodobování (podle vzoru Mistrů). Pak se Země může stát planetou lásky. Bez překonávání překážek však člověk k žádné schopnosti nezíská potřebné síly. Proto je cíli zemského vývoje všemi prostředky bráněno tzv. „mocnostmi odporu“ (vzdoro-inteligence), které ke svým cílům využívají lidský egoismus a nezodpovědnost (nepoctivost). Právě o tom mluví např. pohádky a pověsti, v nichž se lidé upisují čertu, který je za to dočasně odmění (zpravidla mamonem), nakonec je však krutě potrestá (pekelným ohněm).

Tzv. staré „lidové“ pohádky a pověsti (ale i ostatní klasické umění) ve skutečnosti obsahují tajemství mystérií stvoření a vývoje (vč. boje dobra se zlem), zakódovaná do velmi vynalézavých a láskyplných podobenství. I ty nejjednodušší pohádky (např. „Otesánek“, „O červené Karkulce“ aj.) obsahují víc pravdivého poznání reality, než veškeré učení toho, co nazýváme tak hrdě „věda“. Je to jejich závratná hloubka, co tak podmanivě oslovuje nezkažená srdce největších i nejmenších. Tzv. „lidové pohádky“ šířili v Evropě irští Druidové (tzv. „Iroskotské misie“), šířící křesťanství dávno před Karlem Velikým či před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravu, která ostatně měla také svůj vlastní markomanský zdroj křesťanství, soudobý s irským i palestinským (viz Marobod-Markvart). Nejvlivnější z křesťanských Druidů byl Alquin z Yorku (jeden z 12 zakladatelů říše Karla Velikého), jenž rozdělil Evropu jakousi „demarkační čárou“. Na její západní straně mělo být šířeno křesťanství shora dolů (Čí země, toho víra), na její východní straně (vč. Moravy a Čech) zdola nahoru (panovník tu přijímal křesťanství jako poslední)...

Co mohou proti nádherným (protože pravdivým) „lidovým“ (zasvěceným) pohádkám a pověstem (či klasickému umění) postavit současní intelektuálové, odkojení akademickou spekulací (vzdoro-inteligencí)? Nesmyslné žvanění, bez nejmenšího smyslu pro pravdu a krásu, plné ubohosti o arogance, rozežranosti, zvrhlosti a hnusu...

Celoživotní Vánoce na základě prohlédnutí přeje -zmp-