Obnovené fórum

svědomí (Helena, 06. 03. 2008 17:18)

Děkuji za rozsáhlou odpověď, na kterou se ještě dnes s radostí podívám. Reaguji ještě na Vaši odpověď "Ještě PS", sice až nyní, protože jsem připravovala tuto odpověď:
Výčitky svědomí či svědomí obecně je zahlušeno hrubostmi všeho druhu, jako následek materialismu a agnosticismu, to je zajímavá myšlenka. Všichni tedy mají svědomí, jen ne každý ho zaslechne. Zmiňovali jste se o sedmiletých cyklech ve vývoji dítěte (nebo člověka), ráda bych to doplnila myšlenkami z waldorfské pedagogiky:

WP se opírá o poznatek, že člověk v životě prochází sedmiletými vývojovými cykly, v nichž dochází k opakování obecných dějin vesmíru a lidstva. "Nemáme se ptát, co potřebuje člověk vědět a umět, ale jak je člověk založen a co se dá v něm rozvinout," řekl Rudolf Steiner při zakládání první waldorfské školy ve Stuttgartu v roce 1919.
První fáze (od narození do 7. roku života) - motto: Svět je dobrý
V tomto období do výměny zubů se dítě kontaktuje se svým okolím pouze přes fyzické tělo. Nejdůležitější formou učení je napodobování a příklad, a je zbytečné působit na dítě dominantně prostřednictvím abstraktních pojmů. Neúčinné je moralizování a rozumové vysvětlování, dospělý vychovává dítě tím, co dělá, ne tím, co říká. Proto má učitel děti v mateřské škole podněcovat, ale nenutit, má rozvíjet jejich fantazii ve volné hře a sám být vzorem při smysluplných činnostech. Důležitý je pravidelný rytmus a působení známého, což je pro malé děti přirozené a dodává jim klid a jistotu. U dítěte je rozvíjeno obrazné myšlení. Intelekt dětí nemá být v tomto období příliš zatěžován, aby mohly prožít radostné dětství, které je základem pro celý další život. V žádném z dalších období již nelze napravit to, co jsme jako vychovatelé promeškali do období prvních strukturálních změn. Jelikož dítě nastupuje školní docházku převážně v šesti letech, je velice nutné, aby vyučování probíhalo formou napodobování ve všech předmětech prvního ročníku, to znamená i v hlavním epochovém vyučování.
Dítě je tedy v prvních sedmi letech svého života otevřené vůči okolnímu světu, přijímá do sebe vše, s čím se setkává, je cele "smyslovým orgánem".
Rudolf Steiner v jedné ze svých přednášek říká: "V tomto údobí můžeme vychovávat jen tehdy, chováme-li se jako vychovatelé tak, aby dítě to, co konáme, mohlo napodobovat. Toto pravidlo musíme chápat ve velmi širokém smyslu. Mezi dítětem a jeho vychovatelem působí řada vlivů, které vnějším způsobem nezachytíme. Dítě získává dojmy nejen z toho, co ve svém okolí vnímá vnějšími smysly, nýbrž pociťuje také z chování druhých lidí jejich smýšlení, jejich charakter, jejich dobrou nebo zlou vůli. V okolí dítěte by měl proto vychovatel usilovat o čistotu i v myšlení a cítění, aby v něm dítě mělo dobrý vzor pro svůj další vývoj." Nosnou ideou tohoto období pro výchovu dětí je výrok: "Svět je dobrý!".

svědomí II. (Helena, 06. 03. 2008 17:19)

Druhá fáze (od 7 do 14 let) - motto: Svět je krásný
V tomto období převažuje růst éterného těla dítěte a důraz je kladen na prožívání, rozvoj citového vnímání. Na počátku školní docházky se myšlení dětí rozvíjí prostřednictvím vytváření myšlenkových obrazů a představ. Dítě se nejvíce otevírá slovu, řeči a touží po jakémkoli vyprávění. Dovede pozorně poslouchat barvitě líčené příběhy, přijímá tak slovy "vykreslené" myšlenkové obrazy, jejichž prostřednictvím se učí. Potřebuje naslouchat vyprávěním a krásným příběhům. Ve druhém sedmiletí tedy nastává změna v prožitcích dítěte, formuje se vůle a charakter, dítě přechází od vjemu k myšlenkovému obrazu. Ne však ještě abstraktnímu, nýbrž obraznému, a proto se ve WŠ poznání světa zprostředkovává uměleckým vyprávěním učitele (pohádky, bajky, legendy…). Jeho prostřednictvím můžeme působit na citový život dítěte, na mravní sympatie a antipatie, tedy na utváření dobrého mravního základu dítěte. Na počátku tohoto druhého vývojového stupně je dítě ještě silně pod vlivem předchozího vývojového stupně, což znamená, že při vytváření představ ještě silně působí napodobování, které se postupně mění ve vědomé následování. Výchovným prostředkem je přirozená autorita učitele.
Dítě začíná akceptovat autority, víra v dospělého je v tomto úseku vývoje největší, ale také nejzranitelnější. To klade vysoké nároky na učitele, který má dítěti pomáhat nalézt sebe sama, poskytnout mu jistotu a důvěru v život. Výchova tedy probíhá následováním autority. Učitel by měl být v tomto období pro dítě takovým příkladem, který by měl být hodný následování.
Proto ono krédo druhého sedmiletí – "svět je krásný". Je velice důležité nebrat dítěti iluzi krásného světa, nechat ho pohybovat se v prostředí, které mu skýtá bezpečí a jistotu a kde získá základ pro svůj další život. Učitele vnímá jako velkou autoritu, vzhlíží k němu s úctou. Stejně tak i učitel chová své žáky v úctě a naslouchá jejich potřebám, názorům a připomínkám. Vyučování probíhá v atmosféře tvůrčího dialogu mezi učitelem a žáky.
"Člověk v pozdějším životě nemůže procitnout ke správnému užívání mravní svobody, pokud se v něm ve zmíněném druhém období nemohla plně rozvinout úcta k samozřejmé autoritě jeho učitelů. Tento princip platí pro veškerou výuku a výchovu a pro tu mravní obzvlášť. Podle uznávané autority učitele si dítě uvědomuje a citově prožívá, co je dobré a co zlé. On je pro něj reprezentant světového řádu. Člověk, který se vyvíjí, roste a dospívá, se musí se světem seznámit nejdříve prostřednictvím dospělého člověka." (R. Steiner)
Velký vliv na zdravý vývoj dětí má také rytmus. Dítě vnímá časový rytmus dne, týdne, rytmické pohybové činnosti zařazované v průběhu učení, rytmus v hudbě, zpěvu, řeči.
Devátý rok znamená podstatnou změnu v citovém životě dítěte. Dítě má pocit, že svět stojí proti němu a začíná více prožívat jeho záporné stránky: je stále více kritické, poprvé si uvědomuje sebe sama ve vztahu k okolnímu světu. Teprve po desátém roce věku dítěte se začíná vyvíjet astrální tělo. S tím souvisí také počátek rozvíjení intelektových schopností. Dítě se setkává s různými definicemi a pojmy, teprve nyní jim začíná rozumět a uvědomovat si své myšlení.

svědomí III. (Helena, 06. 03. 2008 17:20)

Třetí fáze (od 14 do 21 let) - motto: Svět je pravdivý
Ve třetím sedmiletí vystupují silněji do popředí individuální rysy mladého člověka, což souvisí s tím, že na vývoj vůle a citu navazuje rozvíjející se svobodné abstraktní myšlení se silou vlastního úsudku. "Svět je pravdivý!" je ústředním rčením tohoto výchovného období.
Přirozenou autoritu učitel ztrácí u dětí ve třetím období jejich vývoje, kdy žáci začínají o učitelově chování a jednání přemýšlet, nastupuje kritika. Ze svého středu - vlastního JÁ - proniká dítě k vnějšímu světu a chce jej přetvářet podle svých vlastních představ. Dítě se stává natolik zralé, aby si vytvářelo vlastní úsudek a rozvíjelo svobodné uvažování. Učitel se postupně stává partnerem, tolerantním a zkušenějším "přítelem".
Ve vyučování se rozšiřuje rozsah učební látky, důraz se klade na samostatné myšlení, exaktní pozorování, vyvozování zákonů, tvořivé řešení a zpracování témat. Namísto obrazu se klade důraz na logické myšlení a vývoj intelektu. Učitel nevnucuje názory, ale otvírá cestu a vytváří prostor pro samostatné zpracování toho, co svět nabízí.
Napsali jste: Duchovní věda učí: Do 7. roku věku působí vychovatel na cit dětí svou vůlí. Po 7. roku může působit jen rozumem na rozum. Od 14. do 21. roku by k tomu měl přibrat působení citem na vůli, logická argumentace však již bude až do smrti dominantní.
Zdá se mi, že to sice říkáte jinými slovy, ale že v podstatě jde o totéž…
Waldorfské školství bylo iniciováno továrníkem Emilem Moltem, který vydělal ve válce velké jmění na cigaretách Waldorf-Astoria. Po První světové válce si řekl: "Musíme udělat něco, aby se taková hrůza již nikdy neopakovala." A napadla ho lapidární myšlenka, že je třeba začít s výchovou. Lidé se musí učit a naučit jinému způsobu myšlení. Továrník Molt znal knihu Rudolfa Steinera :"Výchova dítěte z pohledu duchovní vědy", obrátil se tedy s dotazem na jejího autora, zda by bylo možno založit školu, která by fungovala podle zásad antroposofie, jak bylo knihou naznačeno. Steiner byl v té době znám jako vizionář, vysvětlující obrazy z duchovních světů. Molt očekával od Steinera, jako odpověď na otázku zda má založit školu, nějaký hluboký duchovní rozbor. Steiner se ho zeptal: "Kolik máte peněz?" Molt prý pyšně odpověděl: "Sto tisíc zlatých marek." Na to Steiner: "No, pro začátek to bude stačit."
První waldorfská škola vznikla na podzim roku 1919, byla vybudována pod Steinerovým "vedením" a ten poté, co dal učitelům 14-denní kurz, odjel se slovy "Škola se bude samořídit, nebude mít žádného ředitele, ani mne."

svědomí IV. (Helena, 06. 03. 2008 17:24)

WP se svou přirozenou výchovou odpovídající vývojovým obdobím dítěte, jeho potřebám a svobodnému rozvoji vlastní individuality podle jeho schopností se jeví jako jedna z nejlepších stávajících možností alternativní výuky. Výchova ve waldorfské škole usiluje o harmonický rozvoj celého člověka, ne pouze lidského intelektu. Učební látka ve WŠ není cílem, ale nástrojem k rozvinutí vloh dítěte. Na waldorfské škole najde každý něco, v čem vyniká, ale také má možnost doplňovat své nadání podněty z jiných oblastí.
Jak již z výše uvedené charakteristiky vyplývá, waldorfská škola je celistvým organismem, do něhož jsou zapojeni žáci, učitelé i rodiče. Spolupráce rodičů se školou je naprosto nezbytná. Rodiče pomáhají při školních slavnostech, výzdobě školy, přípravě různých společných akci, mají značné kompetence v celkovém chodu školy prostřednictvím spolku rodičů. Waldorfská škola by bez zájmu a úsilí rodičů nemohla vzniknout a nadále se rozvíjet,
Výkony žáků nejsou motivovány známkovým hodnocením, ale živým zájmem o probíranou látku. Vysvědčení na konci školního roku mají formu slovního hodnocení, které charakterizuje všechny přednosti a nedostatky dítěte, jeho pokroky i obtíže v uplynulém školním roce. Pro život a práci ve waldorfských školách platí zásada, že spolupráce žáků jasně převažuje nad jejich vzájemnou soutěživostí.
V učebním plánu waldorfských škol je také patrná snaha dosáhnout souladu mezi vědou, uměním a duchovními hodnotami. Právě tento soulad pravdy (vědy), krásy (umění) a dobra (duchovních hodnot) se má stát základem pro vhodné vzdělání.
Waldorfští učitelé usilují o rozvinutí vloh svých svěřenců do té míry, aby tito byli v dospělosti schopni vlastní orientace, samostatného, odpovědného a sociálně pozitivně zaměřeného jednání. Jde tedy o to: "vychovávat lidi, kteří jsou schopni vnímat všechno, co se děje ve světě, kteří mohou každého dne, vidí-li něco nového, své pocity, své úsudky vyvíjet podle této novosti. Nesmíme vychovávat lidi spokojené se sebou, uzavřené do svého nitra, nýbrž musíme vychovávat lidi, kteří mohou svobodně a otevřeně předstupovat před svět a kteří mohou svobodně a otevřeně jednat ve smyslu toho, co je prospěšné světu." (R. Steiner).

Odpověď Heleně (svědomí IV):

Pravíte, že waldorfská pedagogika se jeví jako jedna z nejlepších stávajících možností alternativní výuky. My se domníváme, že pokud WP bude jen alternativou (nikoli dominantní pedagogikou), potud bude lidstvo bloudit…

-zmp-

svědomí V. (Helena, 06. 03. 2008 17:25)

Stejně jako alopatická medicína léčí symptomy bez toho, že by se zajímala o celý systém, školy rozbíjí znalosti a zkušenosti do "předmětů", neúprosně dělí celek do částí, květy do lístků, historii do událostí bez souvislostí. Horší, než to, že jen mysl je rozbitá, je to, že je příliš často rozbitá i duše.
Mám problém s pochopením Vaší věty: „Tak jako je hrubá spokojenost a nespokojenost dána rozdílem mezi tím, co si přejeme mít a tím, co máme, tak je jemný hlas svědomí dán rozdílem mezi tím, co se mělo stát a tím, co se skutečně stalo. Zatímco spokojenost a nespokojenost podněcuje konání z naší vlastní vůle, hlas svědomí určuje náš osud proti naší vůli, ať už hlas svědomí slyšíme, nebo neslyšíme (popř. nechceme slyšet).

 Hlas svědomí je hlasem naší budoucí karmy.

Hlas svědomí je projevem účelu budoucího následku našeho minulého konání (příčiny budoucího následku).“

Jak si mám představit rozdíl mezi tím, co se mělo stát a co se stalo?
To snad dopředu má člověk určeno, co má udělat?
Jak hlas svědomí určuje náš osud proti naši vůli?

Svědomí máme tehdy, když neuděláme to, co jsme měli. To je ten „budoucí následek našeho minulého chování“?, a co je to „projev účelu budoucího následku“?
Děkuji Helena

Odpověď Heleně (svědomí V.):

Současná alopatická (chemická) medicína: Pacient má v noze zabodnutý trn. Doktor mu dá prášky proti bolesti…

Pocity spokojenosti a nespokojenosti patří mezi naše nejhrubší pocity, které jasně vnímá i člověk nejhrubšího zrna. On si však neuvědomuje, čím jsou dány. Tak např.:

A/ toužíme vyhrát milión, vyhrajeme jen půl miliónu: 1 000 000 – 500 000 = 500 000 = míra nespokojenosti

B/ toužíme vyhrát 100 000, vyhrajeme půl miliónu: 500 000 – 100 000 = 400 000 = nadmíra spokojenosti

Tzn., že o míře naší spokojenosti či nespokojenosti nerozhoduje realita (500 000), ale míra naší žádostivosti (touhy).

Naše touhy (A i B), i naše pocity nespokojenosti (A) a spokojenosti (B), nás podněcují ke konání (resp. nekonání) z vlastní vůle. Buď k dalšímu sázení nebo k upuštění od dalšího sázení.

Vnímání hlasu svědomí patří mezi naše nejjemnější pocity, které jasně vnímají jen jemnější povahy. Ony si však uvědomují, čím je dán. Tak např.:

C/ Zatajím nález 100 Kč, ačkoli vím, komu patří.

Pokud neuposlechneme hlas svědomí (ať už ho slyšíme nebo ne), stane se nalezená stokoruna naším karmickým dluhem proti naší vůli. Kdyby karma byla v souladu s naší vůlí, pak bychom nález vrátili hned a žádná karma by se nekonala.

Nevyslyšený hlas svědomí je tedy hlasem naší budoucí karmy (co nesplatíme hned, budeme muset splatit v příštích životech). Tzn., že:

A) naše zatajení stokoruny je současnou příčinou budoucí karmy

B) budoucí splacení dluhu je budoucím karmickým následkem současné příčiny

C) kauzalita příčiny a následku tedy směřuje z přítomnosti (resp. z minulosti) do budoucnosti

D) naproti tomu hlas svědomí je hlasem zasahujícím do přítomnosti (resp. do minulosti) z budoucnosti. Směřuje tedy v protisměru kauzality (C), od budoucího následku k současné (resp. minulé) příčině.

Příčina směřující do budoucnosti k následku se tedy v čase vyskytuje na tomtéž místě jako hlas svědomí směřující zpět z budoucnosti od budoucího následku k současné příčině, která je v nás (námi založená).

Když např. hrnčíř zapříčiňuje na hrnčířském kruhu hrnec, pak to jistě nedělá nahodile, ale něco tím sleduje. Proč chce vyrobit hrnec? Aby jím mohl např. nabrat vodu. Hrnčíř tedy se svým příčinným konáním současně sleduje určitý účel, který bude naplněn až v budoucnosti v podobě následku příčiny, jímž je hrnec. Hrnčíř tedy svou příčinu (kroužení hrnce) usměrňuje k budoucímu následku, zatímco účel sleduje od budoucího následku k současné příčině (v budoucnu chce hrncem nabrat vodu).

Jak je patrné, účel je v principu tímtéž (stejnosměrný, zpětný), jako hlas svědomí.

Můžeme tedy říci: „Hlas svědomí je projevem účelu budoucího následku současné (minulé) příčiny.“

Rozdíl mezi tím, co se mělo stát a co se skutečně stalo lze vyjádřit matematicky:

Měl jsem vrátit 100 Kč. Nevrátil jsem nic: 100 - 0 = 100 = míra budoucí karmy.

Z toho nevyplývá, že je dopředu určeno, co má člověk dělat (determinismus). 

Z toho vyplývá, že existuje tzv. spravedlnost, slušnost a pravdivost jako objektivní zákon tzv. karmy.

a) spravedlnost na fyzické (tělesné) úrovni (dluh = 100 Kč)

b) slušnost na duševní (morální) úrovni (dluh = omluva poškozenému)

c) pravdivost na duchovní (mravní) úrovni (dluh = pokání před obecnou pravdou, tzv. hřích proti duchu svatému)

Neodvratnost následků příčiny nás má vychovávat ke spravedlnosti, slušnosti a pravdivosti. Hlas svědomí nám dává šanci tento výchovný proces zkrátit. Dává nám možnost splácet dluhy hned, dokud o nich víme, nikoli v příštích životech, kdy už o nich nevíme, kdy nutnost jejich splácení pociťujeme jako křivdu. Pociťujeme tu křivdu, kterou dnes pociťují námi poškození.

Pokud svůj dluh nesplatíme z vlastní vůle, potud nás k tomu donutí karma proti naší vůli. To již předurčuje hlas našeho svědomí.

Hlas svědomí se ozývá tehdy, prohřešíme-li se proti spravedlnosti, slušnosti a pravdivosti, neučiníme-li této trojnosti zadost.

Pokud se proti této trojnosti neprohřešujeme, potud je naše konání svobodné a navíc máme možnost jakési neřádné „svobody“ se proti této trojnosti dočasně prohřešovat (neuposlechnout hlas svědomí).

-zmp-