Praktická věda (přírodní i duchovní) a reálná filosofie III.
fáze vývoje hvězd (Mirek, 18. 04. 2008 19:35)
Děkuji za odpovědi, byť jsou hodně filosofické. Jak to jinak nazvat? Jestliže se dokážete vypořádat s otázkou stvoření či evoluce tak, že nejprve vyvodíte, že došlo ke stvoření a potom následovala evoluce… Vyřešili jste to vlastně šalamounsky!
Tam, kde se dva (kreacionisté a evolucionisté) spolu perou, tam se Vám podaří elegantně se vysmeknout a ještě šikovně využijete všeho toho nejlepšího, co za staletí obě teorie nashromáždily. Nemyslím tím to, co říkáte – Vy mluvíte zcela jinak a Vaše argumentace je velmi zvláštní, originální a velmi logická – ale myslím tím, že máte možnost použít řadu důkazů či omylů, jak badatelé před námi pracovali.
V odpovědi jste mi napsali: „…Všude probíhá tvoření v principu stejně a všude je tvořeno v principu totéž. V mnohosti vesmírů jsou rozdíly jen v různých fázích jejich vývoje…“
A tady jsme u zásadního milníku. Jak si můžeme vysvětlit různé fáze vývoje hvězdy, resp. vesmíru, galaxie?
Není-li pro Vás směrodatná existence Velkého třesku, jak se potom díváte na ony fáze vývoje hvězdy (supernova, bílý a černý trpaslík, neutronová hvězda, černá díra…)?
Nejprve: Jaký je vesmír - zavřený či otevřený?
1. Uzavřený Friedmanovský vesmír si lze představit jako trojrozměrnou sféru, která se postupně "nafukuje" od nulového poloměru (iniciální singularita v čase t=0) do jistého maximálního poloměru, a pak se zase smršťuje do bodu (koncová singularita).
2. Plochý, otevřený Friedmanův vesmír – rozpíná se, ochlazuje…
3. Je možnost vesmíru s nekonečným poloměrem, pak by probíhala kontrakce do určité minimální hodnoty, po tom by následovala neohraničená expanze.
Podle koncepcí kvantové kosmologie se vesmír zrodil z kvantové prostoročasové pěny, mohlo se zrodit i více vesmírů.
Jednotlivé fáze vývoje vesmíru po "velkém třesku"
1. Hadronová éra
- trvala jen desetitisícinu vteřiny, hustota hmoty-energie byla vyšší než jaderná hustota 10na14g/cm3, teplota přesahovala 10na12 K. Převážná část hmoty byla tvořena směsicí neustále vznikajících těžkých částic - protonů, neutronů, mezonů, hyperonů a jejich antičástic, dominantní úlohu zde hrála silná interakce mezi těmito hadrony.
2. Leptonová éra - trvala asi 10 sekund. Při poklesu teploty pod 10na12 K
3. Éra záření - po anihilaci většiny pozitronů s elektrony nastává na asi 300 000 let fáze elektromagnetické záření, které je zpočátku natolik vysokoenergetické, že neumožňuje vznik atomů - elektrony jsou okamžitě zářením vyráženy. .....
4. Éra látky - při poklesu teploty pod asi 3000 K se energie fotonů sníží natolik, že již nejsou schopny ionizovat atomy vodíku a hélia. Éra látky trvá dosud
Poté všechny jaderné reakce uvolňující energii ustanou, doba aktivního života hvězdy končí - nastává konečná fáze hvězdné evoluce.
Odpověď Mirkovi (fáze vývoje hvězd):
Řeknete-li o odpovědi, že „je hodně filosofická“, tu patrně naznačujete, že je v ní příliš filosofie, na úkor něčeho jiného. Musíme se tedy ptát: na úkor čeho?
Předmětem vědeckých zpráv badatele jsou jednotlivé, systematicky pozorované jevy, bez ohledu na jejich souvislosti s celkovým projevem reality. Tak např. Archimédův zákon neřeší svou souvislost s precesním kuželem Zeměkoule. Tyto badatelské jednotlivosti uvádí do logických souvislostí s celkem filosofie myslitele. Jinými slovy, badatelské odpovědi jsou dílčí, filosofické odpovědi jsou celkové. Jsou-li pak dílčí odpovědi v nesouladu s celkovými, může badatel opravit filosofa, nebo filosof badatele, podle toho, kdo z nich se v daném případě dopustil chyby. Současná teoretická věda ovšem zcela vyloučila filosofii a pouze shromažďuje rozbujelé badatelské jednotlivosti bez jejich souvislosti s celkem.
Rozumíme-li Vašim slovům správně, pak v našich filosofických odpovědích postrádáte dílčí odpovědi badatelské. Pravíte-li však, že „šikovně využíváme... řadu důkazů či omylů, jak badatelé před námi pracovali“, pak se zdá, že v našich odpovědích badatelské odpovědi přece jen nepostrádáte...
Spory kreacionistů s evolucionáři o stvoření nebo vývoj pokládáme za spory badatelů, nepřihlížejících k celkové realitě, ale mylně pokládajících svá dílčí pozorování (byť jakkoliv rozsáhlá) za všeobsáhlá. Kdo je schopen přihlížet filosoficky k celku, tomu nečiní potíže logicky skloubit s celkovou realitou jak její stvoření, tak i její vývoj. Aby se např. lidský zárodek (embryo) mohl vyvíjet v lůně matky, musí být nejdříve počat (stvořen). Aby se mohlo dítě vyvíjet ve vnějším světě, musí být nejdříve zrozeno. Zatímco princip početí odpovídá aktu stvoření, princip zrození odpovídá aktu vývojového zlomu (skoku), jímž daný vývoj přechází z vnitřního prostoru do vnějšího. Správné porozumění početí na počátku vývoje tedy smiřuje kreacionisty s evolucionisty, zatímco správné porozumění zrození v průběhu vývoje smiřuje evolucionisty ve sporu o to, zda vývoj probíhá plynule, či ve skocích (zlomech atp.). Z věci je zřejmé, že bez reálné filosofie vězí badatelé a lidé vůbec ve zbytečných sporech a omylech, aniž si mohou navzájem porozumět...
Jako je tělesně stvořen (počat) člověk a jak jeho tělo (těleso) prochází vnitřním a vnějším vývojem ze zárodečného stavu k okamžiku zrození a od zrození ke smrti, tak (v principu) vzniká, vyvíjí se a zaniká také celý vesmír. Vesmírem (makrokosmem) ovšem míníme prostor jednotlivé hvězdy, jako člověkem míníme jednotlivou tělesnost. Galaxie pak odpovídá mnohosti lidí, tvořících konkrétní sociální společenství (národ atp.). Hvězdy v galaxiích, stejně jako lidé v sociálním společenství, se pak nacházejí v různých fázích individuálního vývoje (např. v různém věku atp.):
„...tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy...“ (1. Mojžíš: 22, 17)
Vyvíjí se ovšem i galaxie, tak jako se vyvíjí i mezilidské vztahy v sociálním společenství (v národě atp.). Sociální společenství lidí (národ aj.) se pak stejně jako různé galaxie nacházejí rovněž v různých fázích vývoje. Na tom není nic neobvyklého. Jde jen o to, abychom tyto různé vývoje poznávali pravdivě v jejich realitě, nikoli o to, abychom o nich libovolně spekulovali. Proto nám pojmy jako černá díra, bílý trpaslík, černý trpaslík atp. připadají jako dětinské, proto pro nás není směrodatná teorie Velkého třesku, ignorující ve své fantasknosti prostor a tendenčně přihlížející pouze ke hmotě, přestože její relativní plnost může vzniknout jen v relativní prázdnotě prostoru...
Vaše otázka, zda je vesmír „zavřený či otevřený“ odpovídá otázce, zda je lidské tělo uzavřené či otevřené. Z každodenní zkušenosti víme, že je uzavřené i otevřené. Pokud je uzavřené, potud v něm probíhají uzavřené vnitřní procesy (např. krevní oběh) i vnitřní vývoj (např. vývoj zárodku v mateřském lůně). Pokud je otevřené, potud mezi ním a jeho okolím může probíhat výměna látek, potud může svými smysly ve svém nitru trpně zrcadlit své okolí, potud může svými údy činně zasahovat do svého okolí atp. Oba relativně opačné stavy (zavřeno - otevřeno) jsou u lidského těla možné, protože se může vůči vnějšímu okolí uzavírat i otevírat (může např. zavřít a otevřít oči). V porovnání s kulovitým prostorem (vesmírem) je ovšem lidské tělo složitější a hlavně je vybaveno mnohostí příslušných průduchů (smyslů a tělesných otvorů), jaké na kulovitém povrchu prostoru (hvězdy) nepozorujeme. Řekli jsme již (viz: odpověď Heleně: dodatek ke srozumitelnosti), že veškeré pozorování (smyslové vnímání) se v principu zakládá na doteku (silové akci a reakci). Proto také můžeme hvězdy pozorovat a z nitra těchto hvězd lze pozorovat náš vesmír (prostor naší planetární soustavy). Tzn., že každé těleso je v principu uzavřené i otevřené...
Na svou otázku, zda je vesmír „zavřený či otevřený“ hledáte odpověď v abstraktních spekulacích ruského akademika Alexandra Alexandroviče Fridmana (po matce Čecha), na nichž ve skutečnosti nic uzavřeného ani otevřeného není, protože nejsou reálné. Fridman totiž svou kosmologii nestaví na pozorované realitě, ale na abstraktně-matematických spekulacích Einsteinovy teorie relativity, kterou jsme na naší stránce již demaskovali jako nesmyslnou, ne-li vědomě podvodnou. A pokud správně rozumíme reálné logice, tak na podvodech staví jen podvodníci, jejichž tvrzení kalkulují s lidskou důvěřivostí, nikoli se zdravým lidským rozumem...
Pravíte-li, že „podle koncepcí kvantové kosmologie se vesmír zrodil z kvantové prostoročasové pěny“, pak se pro pořádek také ptejte, odkud se vzala ona „kvantová prostoročasová pěna“. Zkrátka, ptejte se důsledně na počátek (početí, nikoli zrození) objektivní reality tak dlouho, až dospějete k počátku skutečnému, nikoli předstíranému. Dle Fridmanovy einsteinovské logiky je člověk počat porodní bábou a to nikoli reálnou, ale jen abstraktně-matematickou. Reálným počátkem vesmíru přece nemůže být matematický vzorec! Ze skutečného počátku pak zpětně nijaké „prostoročasové pěny“ či jiné akademické nesmysly zpětně neodvodíte...
Jako na „prostoročasovou pěnu“ se ptejte i na počátek „velkého třesku“. Následné „hadronové, leptonové, zářivé, látkové“ aj. éry mohou počkat, až z reálného počátku zpětně odvodíte „velký třesk“. Protože to není možné, můžete zmíněné éry i s velkým třeskem hodit do koše...
-zmp-
fáze vývoje hvězd II. (Mirek, 18. 04. 2008 19:36)
Pokud hmotnost hvězdy není vyšší než asi 1,25 hmotností Slunce, zůstává hvězda (stlačená gravitací z původních několika set tisíc kilometrů do průměru několika tisíc kilometrů a hustoty řádu tisíců kilogramů na cm3) v rovnovážném stavu, kdy gravitační síly jsou vyváženy tzv. Fermiho tlakem degenerovaného elektronového plynu v plně ionizované látce. Hvězda v tomto stavu se nazývá bílý trpaslík (dokud září rozžhavena zbylým teplem; posléze se stává černým trpaslíkem
Pokud má hvězda zbylou hmotnost vyšší než asi 1,25 hmotností Slunce (tzv. Chandrasekharova mez), není již tlak elektronového plynu schopen vyvážit tak obrovské gravitační síly, gravitace zvítězí a smršťování bude pokračovat. Elektrony jsou "vtlačovány" do jader a jimi pohlcovány (dochází k masívnímu elektronovému záchytu); slučují se tam s protony za vzniku neutronů a vylétajících neutrin. Tím se obsah elektronů ve hvězdě zmenšuje a jejich Fermiho tlak klesá, čímž se látka hvězdy stává snadněji stlačitelnou - dochází k dalšímu smršťování a pohlcování elektronů. Proces pokračuje s lavinovitě narůstající rychlostí: během zlomku sekundy dojde k prudkému smrštění (jakési "implozi") hvězdy, při němž se téměř všechny protony a elektrony sloučí na neutrony (atomová jádra se rozplynou a přestanou existovat). V tomto stádiu pak může (ale nemusí!) opět nastat rovnováha - vznikne neutronová hvězda, která má průměr jen několik desítek kilometrů a je složena z neutronové "látky" s hustotou »10 na 14g/cm3 stejného řádu jako je hustota v atomových jádrech. Rychle rotující neutronové hvězdy jsou ve vesmíru pozorovány jako tzv. pulzary - vysílají totiž při své rotaci kužel směrovaného elektromagnetického záření, které podobně jako u majáku pozorujeme jako velmi pravidelné rychlé záblesky záření.
Při implozi vedoucí ke vzniku neutronové hvězdy dochází k náhlému uvolnění velkého množství energie, které se částečně vyzáří neutriny a elektromagnetickým zářením (nejen infračerveným a viditelným světlem, ale hlavně tvrdým rtg a gama zářením), přičemž vnější vrstvy hvězdy se prudce rozpínají do prostoru a vytvářejí posléze zářící mlhovinu: vznik neutronové hvězdy je doprovázen výbuchem supernovy, při níž je vyzářeno obrovské množství energie a vnější vrstvy hvězdy jsou "rozmetány" do okolního prostoru.
Pokud má vyhořelá hvězda zbylou hmotnost více jak dvojnásobnou než je hmotnost Slunce, jsou gravitační síly již tak velké, že překonají i Fermiho síly mezi neutrony, katastrofální gravitační kolaps se nezastaví ve stádiu neutronové hvězdy a pokračuje dál, až se hvězda podle obecné teorie relativity dostane pod svůj gravitační poloměr, překročí horizont a vznikne černá díra.
Odpověď Mirkovi (fáze vývoje hvězd II.):
Tak jako Rus Alexandr Fridman (1888-1925) nestavěl na realitě, ale na abstraktních relativistických spekulacích Alberta Einsteina, tak Ital Enriko Fermi (1901-1954), jenž po realistickém období (v dětství se svým bratrem konstruoval motory a elektrické hračky) začal stavět na abstraktních atomistických spekulacích Ernesta Rutherforda.
Na obojích spekulacích (Einsteinových a Rutherfordových) stavěl Ind Subrahmanyan Chandrasekhara (1910-1995).
Chandrasekharův „degenerovaný elektronový plyn“ není než Rutherfordův nereálný „atom“, jehož elektrony prý již neobíhají kol jádra, jako planety kol Slunce, ale spojily se jaksi s jádrem, jako kdyby planety spadly na Slunce. Tím se prý zvýší hustota atomu a z mnohosti takto degenerovaných atomů prý vznikne tzv. „bílý trpaslík“.
Pojem „bílý trpaslík“ vyspekuloval učený britský astronom Arthur Stanley Eddington (1882-1944), jenž rovněž stavěl na spekulacích Einsteinovy teorie relativity. Byl to právě Eddington, kdo vydumal, že energie hvězd (které pokládal za Slunce) pochází z jaderných reakcí.
Tzv. „chandrasekharova mez“ prý znamená, že „bílý trpaslík“ nemůže mít neomezeně velkou hmotnost, neboť za touto mezí se prý stává nestabilním.
Použijme v záplavě zmíněných spekulací na chvíli také zdravý rozum:
Spadnou-li planety (elektrony) na Slunce (atomové jádro), jako sůl na bramboru v hrnci, tu se přece hustota prostoru planetární soustavy (atomu, obsahu hrnce) nijak nezvýší, neboť v tomtéž prostoru jsou stále táž hmotná tělesa (elektrony a jádro atomu, sůl a brambora), byť jinak uspořádaná. Tím méně se může zvýšit hmotnost prostoru (obsahu hrnce, atomu), neboť jeho tělesa (sůl, elektrony) změnila pouze místo, nikoli kvalitu (hustotu) ani kvantitu (mnohost) své hmotnosti.
Trochu jinak by tomu bylo, kdyby se scvrknul („degeneroval“) prostor planetární soustavy (obsah hrnce, atomu), o čemž Chandrasekhara ovšem nemluví. Tu by se jistě zvýšila relativní hustota obsahu prostoru, ne však jeho hmotnost, neboť osolený brambor má stejnou hmotnost, bez ohledu na velikost obsahu hrnce. Ať tak, či onak, v těchto spekulacích neodpovídají nesmyslné pojmy ani popisované nesmyslné představě, natož realitě. Chandrasekharův „degenerovaný elektronový plyn“ a „chandrasekharova mez“ nejsou, než spekulativní bláboly, založené na iluzi, že hvězda je Slunce (planetární stálice), nikoli prostor planetární soustavy (v jehož středu teprve může být Slunce)...
Akademické spekulanty to ovšem netrápí. Když se v jejich spekulacích objeví rozpory, vymyslí si („objeví“) novou částici, nový koeficient či jiné šidítko a spekulují dál. Tak se jim prý (abstraktně matematicky) „bílý trpaslík“ scvrkne v „černého trpaslíka“, ten prý dostane „masivní elektronovou zácpu“, v níž se prý vše promění v jakýsi homogenní a rychle rotující exkrement „neutronové hvězdy“ („pulzaru“), jejíž hustota je prý stejná, jaká byla původně v atomových jádrech, takže se během údajného dramatického zhušťování vlastně vůbec nic nezhustilo. Potom prý následuje průjem v podobě „výbuchu supernovy“, po němž prý nastane „katastrofální gravitační kolaps“ a namísto vyprázdněných útrob prý vznikne „černá díra“.
Oficiálně prý to vše bylo vypočteno podle „obecné teorie relativity“, o níž akademicky nevzdělaná realita nemá ani potuchy. Neoficiálně se však zdají být tyto spekulace inspirovány mechanismy výměny látek, neboť příslušní teoretici patrně trpěli chronicky úpornou zácpou...
-zmp-
fáze vědomí (Mirek, 20. 04. 2008 01:27)
Ještě bych chtěl doplnit svoji poslední reakci.
Jsou hvězdy vnějším projevem stavů vědomí?
Jestliže ano, a máme na počátku stvoření vesmíru obecné vědomí, potom čím jsou fáze vývoje hvězd (vesmíru), jak jsem je vyjmenoval? Jak lze stavy hvězd přetransformovat, zbytostnit na stavy vědomí? To nějak nechápu. Je to v duchu Smaragdové desky Herma Trismegista? Myslím tím, že co je nahoře je jako to, co je dole (vědomí a vesmír?)... a že vše povstalo z jediného (vesmír z vědomí v procesu uvažování?)...a že světlost nastala tím, že "temnota prchne před tebou..." (na koho se zde Hermes obrací, když říká, že prchne před tebou? Hovoří jako k tomu sebe-vědomí, k já?)
Smaragdová deska, nejvýznamnější dílo Herma Třikrát Největšího (Trismegas) - je považováno za základ staré egyptské alchymie, shrnující vše ve třinácti tezích:
“Jest beze lži a nejpravdivější, že to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, a to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, aby byly dokonány zázraky jediné věci.
A jako všechny věci byly učiněny z Jediného, za uvažování Jediného, tak všechny věci zrodily se z této Jediné věci přizpůsobením. Slunce je toho Otcem, Luna je toho Matkou, Vítr to nosil v břiše svém, Země jest toho živitelka. On jest zde Otcem universálního Telesmatu celého světa. Jeho síla je úplná, když byla proměněna v zemi. Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře. Vystoupí to od země k nebi a opět sestupuje z nebe na zemi, čímž přijme sílu věcí hořeních i doleních. Takto budeš mít slávu celého vesmíru. Veškerá temnota prchne před tebou. Zde je síla ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou. Takto byl stvořen svět. Odtud vzejdou zázračná přizpůsobení, jejichž způsob jest zde. Proto jsem nazván Hermés Trismegistos, maje tři části filosofie celého světa. Co jsem pověděl o Magisteriu Slunce je úplné. Toť je úplný text Smaragdové desky Herma Třikrát Největšího.“
Odpověď Mirkovi (fáze vědomí):
Hvězda (světlost prostoru) je řádným makrokosmickým projevem relativně bdělého (jasného) stavu vědomí. Okolní mezihvězdná temnota je pak neřádným (relativně nesamostatným) projevem relativního nevědomí (bezvědomí = vědomí bezesného spánku). Od těchto dvou relativních stavů vědomí (bdění a nevědomí) lze odlišit stav snivého vědomí (vědomí relativně bezobsažných fantomů, jako obvodů bez obsahu). Snivé vědomí se zdá být jakýmsi mezistavem, mezi oběma krajními stavy (bdělým vědomím a bezvědomím), ač se ve skutečnosti v obou těchto stavech nachází, je však jimi (jejich relativně temnou či světlou podstatou) absolutně anulováno (0). Absolutně anulované snivé vědomí makrokosmu (absolutní nic co je = 0) je stavem reálného absolutna, vyciťovaným v obou relativních stavech vědomí makrokosmu (bdění a nevědomí) jako relativně nepostižitelný (nevnímatelný) „okamžik“. Absolutní okamžik snivého vědomí se zdá střídavě přiklánět (jako přímočaré kyvadlo) k oběma krajním relativním stavům vědomí, tj. střídavě k bdělému vědomí (tzv. manvantara) a k bezvědomí (tzv. pralaya). Toto přirozené anulování snivého vědomí bděním a nevědomím ovšem nepředstavuje nijaký umělý vývoj vědomí, neboť samotné vědomí nebylo stvořeno (počato) a proto se ani nevyvíjí…
Předmětem vývoje jsou výhradně předměty vědomí, chcete-li, silové (světelné) předměty stvořené bdělým vědomím. Tzn., že předmětem vývoje jsou mj. také reálné fáze vývoje hvězd (stvořených vesmírných prostorů), ne však nereálné spekulace o zažívacích potížích akademiků, které jste vyjmenoval („fáze vývoje hvězd“ I. a II.)…
Zatímco citováním akademiků jste se dostal zcela mimo reálný vývoj, citováním Herma Trismegista jste se do reálného vývoje vrátil. Jde jen o to, Hermovu obraznému podobenství reality (textu tzv. „Smaragdové desky“) správně porozumět.
Legenda praví, že Hermova Smaragdová deska byla zakopána do země (= snesena z Nebe do Země). Tzn., že k jejímu porozumění nelze dospět spekulováním o opisech jejího textu, ale prostřednictvím pravdivého poznání reality (stvoření a vývoje = alchymie) Nebe a Země (nahoře a dole)…
Legenda o Smaragdové desce nám mj. praví: Nic nelze pravdivě poznat (pochopit, vysvětlit) poznávanou věcí samou (tj. tautologicky). Stvoření nelze poznávat stvořením, vývoj vývojem, realitu realitou, logiku logikou, Smaragdovou desku Smaragdovou deskou, bibli biblí atp. Proto lze pravdu Smaragdové desky poznat jen prostřednictvím pravdivého poznání Nebe a Země, čímž jako bychom Smaragdovou desku ze Země vykopali (vydestilovali, nalezli). V určité míře jste se s námi (na této webové stránce) takového kopání již zúčastnil. Kolik si však z tohoto kopání odnesete pro sebe, to záleží jen na Vás. Obdobně lze veškerou realitu (stvoření, vývoj aj.) pravdivě poznávat jen prostřednictvím reálné (realitu respektující) logiky a veškerou logiku (Loga, Slovo Boží) jen prostřednictvím logické (logicky uspořádané) reality.
Proto si za žádných okolnosti nedejte vnutit jednostrannost nereálné logiky idealismu či nelogického realismu materialismu…
-zmp-
Idealismus a materialismus (Mirek, 16. 05. 2008 10:50)
Děkuji za podnětné myšlenky. Když zde mj. hovoříme o idealismu a materialismu, které toto stanovisko či světový názor je podle Vás správný či skutečný? Kritériem správnosti je co? Že to musí být logické, nebo skutečné?
Potom by se dal jako správný obhájit názor, že materiální bylo to první a svět se kultivuje a zjemňuje až k idejím, k duchovním sférám. Ale stejně tak jde říci, že svět klesá dolů z nějakých duchovních výšin, z ideálního světa do světa nedokonalého. Oba názory jsou stejně logické. Ale důkazy materiální, díky odmítnutí Velkého třesku aj. teoriím vzniku a chodu vesmíru mohou naznačovat, že to je jinak, ne že svět povstal z idejí, z duchovna. Ale možná by šlo dokazovat i to, že svět povstal z duchovna. Sice důkaz by asi nemohl být z hmotného světa?Jak by mohl zákon ze světa materiálního dokazovat svět idejí? Děkuji.
Odpověď Mirkovi (idealismus a materialismus):
Než se rozhodneme volit mezi idealismem či materialismem, ujasněme si nejdříve základní pojmy:
Tak např. již samotný pojem „nepravda“ naznačuje, že nepravda nemůže existovat bez pravdy. Ne-pravda je negace (NE) pravdy, při níž negativ „NE“ doslova parazituje na pravdě, kterou neguje. Zatímco negativ „NE“ je sám o sobě (absolutně bez negované pravdy) nereálnou iluzí (pokud nemá co negovat není reálným negativem), pravda je sama o sobě (absolutně bez negativu) reálná (s negativem se stává relativní ne-pravdou). Jinými slovy, ne-pravda obsahuje reálnou pravdu (negovanou), takže není plně reálnou nepravdou, ale pouze částečnou pravdou, kterou vystihuje pojem „polopravda“:
Nepravda = polopravda = jednostranně pojímaná (negovaná) pravda
Analogicky platí:
Nereálné = poloreálné = jednostranně pojímaná (negovaná) realita
Takovou polo-realitou je např.:
a/ idealismus = jednostranné přihlížení (negování) především k duchovně-duševní realitě
b/ materialismus = jednostranné přihlížení (negování) především k fyzicky-tělesné realitě
Z věci je zřejmé, že k plnému (oboustrannému, všestrannému) přihlížení k realitě je zapotřebí obou jednostranností:
c/ idealismus + materialismus = oboustrannost (všestrannost) anthroposofie (lidské moudrosti)
Protože plné přihlížení je dáno spojením dvou jednostranných přihlížení, je zřejmé, že všestranné (oboustranné) přihlížení představuje vzájemné porovnávání dvojího pohledu na realitu, jako kdybychom dvě pozorování reality položili na misky vah. Všestrannost (v daném případě oboustrannost) tedy již sama o sobě představuje uvažování. Uvážíme-li pak, že na miskách vah máme s jednostranně pozorovanými realitami také jejich negace (NE), je zřejmé, že uvažováním uvádíme do vztahu také dva negativy (NE NE) ze dvou stran pozorované reality. Jsou-li pak do vztahu uvedeny pravým způsobem (logicky), dojde mezi nimi k interakci (násobení), tj. k negaci negace (NE x NE), v níž se dva (NE x NE) stanou jedním (NE x NE = ANO).
Správné uvažování = negace negace = NE x NE = ANO = logika (Logos, Slovo)
Je to tedy logika (ANO), jíž jsme s to vyloučit omyly (negace), dané iluzemi pozorování, jež tak krásně vystihují např. aporie Zénóna z Eleje.
Překonání iluze pozorování (omylu) je tedy negací negace pozorované reality (pravdy):
NE x NE pravda = ANO pravda = potvrzení pravdy = logické potvrzení reálnosti pravdy!
Všimněte si, že ve slovanském jazyku (jazyku Slova, Loga) vykazuje i verbální positiv (ANO) vnitřní uspořádání ze dvou negativů, které se ve vzájemné interakci jeví jinak a různě (A-NO = NE-NE = NE x NE).
A = negující negativ (aktivně činné NE)
NO = negovaný negativ (pasivně trpné NE)
Vzájemné násobení připomíná pravoúhlé uspořádání dvou negativů (NE x NE) jako pravou interakci dvojice sil uspořádaných do „T“ (Tau - viz Odpověď Heleně: ke světlu I.).
Logika = řád (pravé uspořádání dvou negativů do „T“ = ANO = NE x NE)
To, co je v našem uvažování (myšlení) subjektivní logikou (ANO), to je ve všestranně chápané objektivní realitě objektivním řádem (objektivní logikou). Tak objektivní řád (logiku) poznáváme subjektivním řádem (logikou) a naopak můžeme subjektivní logiku (řád) poznat prostřednictvím objektivní logiky (řádu). Z toho vyplývá následující pravidlo poznávání:
Poznání (pochopení) vnější reality hledej ve svém nitru (nikoli ve vnější realitě, jako materialistický badatel), poznání sebe sama hledej v pochopení vnějšího světa (nikoli v sobě samém, jako idealistický mystik).
Na základě uvedeného by se mohlo zdát, že logikou (řádem) můžeme poznat (potvrdit: ANO) jen uspořádané (ANO-logické = analogické), nikoli ne-uspořádané (chaotické, NE-logické = negované), tedy nikoli ani samotný negativ (NE). Je to pravda?
Vezměme např. chaos mnohosti ozubených koleček. Jakou realitu (pravdu) tato mnohost představuje? Každé jednotlivé ozubené kolečko představuje řádně uspořádanou realitu (např. uspořádání zubů), jejich chaotická mnohost však nijakou realitu nepředstavuje. Chaos, či mnohost sama o sobě (bez řádných koleček) totiž nic neznamená, je pouhou iluzí reality, jako pojem, který nic neoznačuje (např. jako tzv. „množina“ akademické iluze „teorie množin“).
Zde si mj. můžeme uvědomit, že negativ (NE) a chaos (ne-řád) mají tentýž charakter:
Negativ (NE) = chaos = ne-řád = neuspořádaná mnohost ničeho = ne-reálnost = iluze
Z toho logicky vyplývá, že nereálnou iluzi (chaos) nelze poznat reálně ani logicky, ale jen nereálně a nelogicky, tj. iluzorně (chaoticky)! Tudy tedy cesta k poznání iluze chaosu (NE) nevede.
Zkusme nyní na iluzi (chaos) vyzrát oklikou přes uspořádané (logické), tj. přes reálně logicky (řádně) poznatelné.
Vezměme např. ozubené soukolí, které logicky poznáváme jako uspořádanou mnohost ozubených koleček, jako řádné ozubené soukolí.
Řádná realita = uspořádaná mnohost jednotlivostí = positiv (ANO)
Nyní je také třeba si uvědomit, že řád představuje vedle „staré reality“ (pravdy) a staré iluze o ní (NE-pravda), jakousi „novou realitu“ (ANO = Logos, Slovo), jíž původně nebylo. Spojením obojí reality (srovnej spojení Starého i Nového zákona v bibli) v jednotu pak dospíváme k logickému poznání (potvrzení) pravdy (ANO pravda), resp. k „pravdivě poznané logice (řádu). V daném konkrétním případě dospíváme k pravdivě poznanému (pochopenému) řádu ozubeného soukolí.
Nyní se můžeme ptát: Co se stane, když pravdivě poznané ozubené soukolí zpětně rozložíme na chaos ozubených koleček?
Tu nereálnost (iluzi) existence neuspořádané mnohosti, chaosu samého o sobě (absolutně bez jednotlivých ozubených koleček), pravdivě a logicky poznáme jako negaci reality (NE-pravdu) i jako negaci logiky (NE-řád = chaos):
Chaos = neuspořádaná mnohost sama o sobě = negace reality i řádu = popření logické pravdy (resp. pravdy logiky)
Ještě je třeba si říci, že ozubené soukolí je sice logicky reálné (reálně logické), samo o sobě však nemá nijaký smysl (nemá nijaký účel = je samoúčelné). Aby ozubené soukolí mohlo plnit účel např. hodinového stroje, musíme ho uvést do řádného vztahu k ciferníku hodin. Co vlastně představuje hodinový „ciferník“? Ciferník představuje řád Nebe (duchovní ANO), projevující se makrokosmicky jako 12 souhvězdí zvěrokruhu (jako sféra stálic). Mikrokosmickým obrazem řádu Nebe je právě ciferník hodin (mnohost cifer 1-12 uspořádaná do uzavřeného okruhu). V lůně cifer (srovnej „Lu-cifer“ = tzv. ďábel) je pak logicky počat hodinový stroj, jenž se může zrodit (odloučit od ciferníku) jako ozubené soukolí, které je řádem Země (fyzickým ANO).
Soukolí (řád Země) bez ciferníku (řádu Nebe) ovšem není hodinovým strojem (jeho účelem není měřit čas), ale je jen hlomozící samoúčelnou mechanickou hračkou (srovnej „A-hry-man“ = tzv. satan), jíž lze ovšem dát jiný účel (veškerá soukolí mají svůj původ v lůně hodinového ciferníku).
Ciferník (řád Nebe) bez soukolí (řádu Země) také není hodinami (jeho účelem není ukazovat míru času), ale je jen němým a samoúčelně neplodným lůnem, jemuž lze dát rovněž jiný účel (veškeré stupňování míry je v principu odvozeno od ciferníku).
K hodinám je zapotřebí spojit oba řády (Nebe a Země) třetím řádem (duševním ANO) v řádnou jednotu (srovnej ukřižování Krista mezi dvěma zločinci, mezi Luciferem a Ahrimanem).
Na otázku, co je kritériem správnosti, tedy odpovídáme: Kritériem správnosti je na všech třech stupních (fyzickém, duševním a duchovním) „reálná logika“, či chcete-li „logika reality“!
Z věci je zřejmé, že uspořádáním (násobením) dvou negativů (NE x NE), které jsou samy o sobě nereálné (iluzí chaosu), se logika stala samostatnou realitou (ANO), kterou lze subjektivně odloučit od potvrzené reality (ANO-pravda mínus pravda = ANO). Odloučení logiky (ANO) od potvrzené pravdy (ANO-pravda), je zcela vědomou zradou pravdy (lží), nikoli pouhým omylem (NE-pravdou), který byl přece již překonán potvrzením pravdy (NE x NE pravda = ANO pravda). Chce-li se logika (ANO) emancipovat od reality (srovnej akademickou ryze abstraktní matematiku), pak musí namísto pravdy potvrzovat jako pravdu nepravdu. Potvrzení nepravdy jako pravdy ovšem není možné řádně, neboť by tím nepravda stejně vyšla najevo: ANO x NE-pravda = NE3-pravda = NE x NE x NE = ANO NE-pravda = potvrzení nepravdy). Potvrzování nepravdy jako pravdy je možné jen neřádně, jako iluzionistické nahrazování (zakrývání, schovávání v rukávu) negativu (NE) positivem (ANO):
NE-pravda + „čáry máry fuk“ (akademický výklad) = ANO≈pravda (srovnej zatmění Slunce Měsícem).
Nereálná logika (ANO≈pravda) = duch lži = vzdoro-inteligence (srovnej biblického hada v ráji)
Názor, že materialismus předchází idealismus (fyzické duchovní) je neobhajitelný, neboť nikoho by nenapadlo konstruovat hodinový stroj (fyzický řád Země), kdyby nejdříve neměl ideu ciferníku (duchovní řád Nebe). Rovněž při konstrukci pouhého soukolí musíme mít nejdříve ideu (představu) soukolí, od níž odvozujeme nižší ideje jednotlivých součástí soukolí (ozubených koleček), od nichž odvozujeme také nejnižší ideje prvků součástí (materii vhodnou pro ozubená kolečka), jimiž (fyzickou plností = hmotou) pak naplňujeme i vyšší ideje podobně, jako děti plní kyblíček (ideu) pískem (plností jinak chaotické materie), aby uplácaly pískovou bábovičku.
Tzn., že materialismus nemůže na žádný způsob předcházet idealismus. Jinými slovy, fyzický svět (materialismus) vzešel z duchovního světa (z idejí), který pak zpětně naplňuje hmotou (fyzickou plností). A protože naplňovat ideje pevnou (tvrdou) hmotou znamená ideje „potvrzovat“ (ANO-idea), musíme s dokazováním pravdy jinak těkavě proměnlivých idejí začít na nepoddajné a neústupné (proto tvrdě zjevné) fyzické úrovni, která je vlastně nejnižším možným plným projevem idejí:
„Zjevným dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)
-zmp-
projev absolutna v relativním (Petr, 02. 06. 2008 09:55)
Jak byste popsal vztah toho, co se nám zdá mimo a "nad" protiklady k tomu, co se nám zdá jako jeden relativní protiklad "světlé", "solární", "morální" atd?
Odpověď Petrovi (projev absolutna v relativnu):
Nejsme si jisti, zda jsme zcela porozuměli otázce. Proto se k dané otázce rádi kdykoliv vrátíme…
Připomeňme si, že se absolutno neprojevuje absolutně (jako absolutno), ale relativně (jako relativno). Relativním projevem absolutna je to, co nazýváme relativním, přičemž projevující se absolutno není svým relativním projevem. Tím je dáno, že absolutno je nadále přítomno i ve svém relativním projevu (v relativnu), jako absolutně neprojevené Absolutno. Ač lze říci, že se relativno vztahuje k absolutnu jako jeho následný relativní projev, přece nelze říci, že se absolutno vztahuje k relativnu, neboť v něm beze změny (absolutně) trvá dál, tak jak trvalo i bez něj. Zkrátka, relativno se vztahuje k absolutnu, zatímco absolutno se k relativnu nevztahuje. Tento zdánlivý protimluv je dán jednak tím, že vztah je vždy jednostranný a také tím, že vztah relativna k absolutnu je pouze časový (následný), nikoli prostorový.
Proto je třeba dávat pozor na vyjadřování těchto poměrů. Řekneme-li totiž „projev absolutna v relativním“, pak to sice není nesprávně, může to však budit dojem, že se v relativnu (v relativním projevu absolutna) projevuje absolutno ještě jednou, jako absolutno, což není možné. Poněkud lépe lze věc vyjádřit např. pojmem „projev absolutna v podobě relativna atp.“…
Za uvedených okolností se vnucuje otázka na podstatu samotného vztahu (relace), na rozdíl mezi vztahem časovým a prostorovým a také otázka, k čemu se relativno vztahuje v prostoru, když se k absolutnu vztahuje pouze v čase:
V prostoru se relativno vztahuje k opačnému relativnu. Relativní projev jediného absolutna je totiž sám o sobě vztahový (relativní) a proto musí být nutně podvojný (duální), tj. složený ze dvou relativních opaků (protikladů atp.).
Prostorový projev absolutna (relativno) je totiž na počátku vnitřní a vnější (Země a Nebe). Na počátku ještě nejsou k disposici nijaké orientační strany (vlevo vpravo atp.), takže je vnitřní a vnější projev všestranný (sférický = kulovitý). Vnitřní se takto nachází ze všech stran uvnitř vnějšího, které je do všech stran vně vnitřního. Můžeme tedy vnitřní a vnější pojímat také jako všestranné „pod a nad“…
V následném vývoji je vysvětlen prostor, který zahrnuje nejen to původně vnitřní (Zemi), ale také určitou míru vnějšího, takže se temnota Nebe posouvá mimo světlý vnitřní a vnější prostor, jako relativní neprostorovost. Prostor se tak stává nekontrastním (světlým) relativním projevem vnitřního a vnějšího, zatímco prostor a neprostor se jeví jako kontrastní (světlý a temný) relativní projev světlého prostoru a temného neprostoru.
Uvážíme-li tedy uvedené, můžeme zobecnit zásadu, že relativní (vztahový) projev zahrnuje vždy dva opaky (protiklady atp.), které mohou být kontrastní nebo nekontrastní. Nyní si také můžeme uvědomit, že mezi dvěma relativními opaky je reálný vztah (relace), který není žádným z obou opaků a není tedy ani relativní (relativní není relace, ale to, co je v relaci). Tento nerelativní vztah (relace) tedy představuje s relativní dvojností celkovou trojnost. Tento vztah se nachází mezi oběma opačnými relativními projevy tak, jako se mezi nimi nachází projevující se absolutno. Tzn., že vztahem mezi opaky relativního projevu absolutna, je samo projevující se absolutno (relativně NIC)…
-zmp-
čas, prostor, dialektika dobra (Petr, 06. 06. 2008 19:43)
Dobře napsáno. Trochu mne překvapilo tvrzení, že relativno se nevztahuje k absolutnu v prostoru, ale jen v čase. Výsledný, jak tomu říkáte "nekontrastní prostor" se tedy nedá nazvat absolutnem, protože jako skrytý předpoklad je tam přítomno to "temné"? Nedá se říct, že "čas se stal prostorem"?
Zajímalo mne, jak byste si poradil s námitkou, že pravda je vlastně to "mezi" protiklady, a proto ji nemohu ztotožnit s jedním relativním protikladem. Že to, co se nám zdá dobré, je jen relativní. Osobně myslím řešení mám, ale zajímalo by mne ještě Vaše řešení. (Aristoteles definoval dobro jako to, co si vystačí samo v sobě. Ježíš říká: Proč mi říkáš dobrý, nikdo není dobrý, jen Otec na nebesích.)
Odpověď Petrovi (čas, prostor, dialektika dobra):
Aby se absolutno mohlo k něčemu vztahovat, muselo by být relativním protikladem něčeho. Pak by se ovšem nejednalo o absolutno (samo o sobě), ale o relativno (ve vztahu dvou protikladů). Proto se absolutno nevztahuje k ničemu ani v čase, ani v prostoru. Proto se relativno může k absolutnu vztahovat jen v čase (jako jeho následný projev), nikoli v prostoru, kde se relativno vztahuje k opačnému relativnu (jako vnější k vnitřnímu aj.)...
To, co jsme nazvali relativně „nekontrastní prostor“ není temné, ale naopak světlé (vysvětlené). Nekontrastní je prostor proto, že je světlý vně i uvnitř, např. jako prostor naší planetární soustavy (Sluncem vysvětlené sféry vnitřních i vnějších planet). Kontrastně se světlý prostor (vnitřní a vnější) projevuje jen vzhledem k temnotě okolního neprostoru, jako hvězda v okolní mezihvězdné temnotě...
Čas se nemůže stát prostorem, jak zcela nereálně fantazírují akademičtí blouznivci (tzv. „odborníci“)...
Tvrzení, že „pravda je vlastně to mezi protiklady“ bere v úvahu pouze absolutní pravdu, neboť mezi relativními protiklady je spára absolutna (viz odpověď Heleně: ke světlu III., odpověď Mirkovi: fáze vědomí a odpověď Standovi: duchovní vedení).
Vedle absolutní pravdy však existuje také relativní pravda, jíž jsou oba relativní protiklady (relativně protikladnými projevy absolutní pravdy). Relativní pravdou jsou ovšem současně oba relativní protiklady, nikoli jen jeden z nich. Jeden z obou relativních protikladů je tedy pouze částečná pravda, pouze jednostranná (stranická) pravda, tj. polopravda, tj. nepravda...
Pozorujeme-li např. relativní protiklad vnitřní světlosti hvězdy a okolní mezihvězdné temnoty (popř. kontrast světlosti měsíčního úplňku a okolní lunární temnoty), tu můžeme mít např. jedno (vnitřní nebo vnější-okolní) za plné a druhé za prázdné. Pokládáme-li např. za to plné okolí (mezihvězdnou či lunární temnotu), tu se nám to vnitřně prázdné může jevit jako díra v okolní plnosti, tedy jako něco nepatřičného (zlého) v patřičném (dobrém). Obdobně (jako dobré a zlé) se nám může jevit naopak plnost (hvězdy, či úplňku Měsíce) v okolní prázdnotě. Zdravý rozum však říká: Objektivně nemůže být jeden a tentýž relativní projev současně dobrý i zlý. Tak se jeví jen subjektivně jednostrannému (tendenčnímu, stranickému, svévolnému) pojímání, podle toho, ke které straně (ke kterému z obou protikladů) se přikláníme. Tak se jednomu subjektu (straníkovi) jeví být dobrá „pravice“ a zlá „levice“, zatímco druhému subjektu (straníku) se zdá být dobrá naopak „levice“ a zlá „pravice“. Odtud biblické varování:
„Z každého stromu zahrady smíš jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez!“ (1. Mojžíš: 2, 16-17)
Všimněme si, že naši akademičtí „odborníci“ jsou vždy straničtí (tendenční)...
Zajímalo by nás, odkud máte Aristotelovu definici dobra, jako toho, co si vystačí samo v sobě. Jedna věc je totiž Aristotelovo učení a jiná věc jsou tendenční „citace“ Aristotela akademickými „odborníky“...
Naproti tomu Vámi citovaný Ježíšův výrok je nejsrozumitelnější v Matoušově podání:
„Proč se mě ptáš na dobré. Jediný je dobrý!“ (Matouš: 19, 17)
Ježíš tu praví: Dobré je jedině absolutno a jeho jediný relativní projev, nikoli jeden či druhý z relativních protikladů relativního projevu absolutna. Ostatní evangelia (Marek a Lukáš) pojímají to jediné dobré jako Boha (ekumenická bible), či jako Otce na nebesích (Kralická bible). Bůh tu představuje jediné absolutno, Otec na nebesích jediný relativní projev Boha, neboť relativním protikladem Nebe je Země. Protože je Země v nitru Nebe, jsou tu oba relativní protiklady (Nebe i Země) zahrnuty v jediném pojmu „dobrý Otec na nebesích“...
-zmp-
prostor (Petr, 06. 06. 2008 19:54)
Nebo je to myšleno, že se nevztahuje k prostoru dokud se neuskutečnil "nekontrastní prostor"? Dá se říct, že se vztahuje k prostoru prostřednictvím času? Jaký je vlastně vztah času a prostoru?
Odpověď Petrovi (prostor):
Vztah času k prostoru je dán vývojem prostoru v čase. To, co ve vývoji pozorujeme však není čas, ale změněné vývojové stavy prostoru v řadě za sebou. S tím souvisí také již zmíněné (viz odpověď Standovi: čas) měření času mírou prostoru (veškerá míra je pouze a jen prostorová, nijaká ryze časová míra neexistuje). Takové měření času je mj. také příčinou intelektuálního matení času s prostorem (např. tvrzením, že čas je čtvrtý rozměr), či jiného abstraktního fantazírování o přeměně času v prostor a naopak...
-zmp-
jemná hmota (Petr, 06. 06. 2008 20:28)
Často se dělá rovnítko mezi éterným a jemnohmotným tělem. Lze říct, že éter je hmotný? Jaký je jeho vztah k "duchu"? Ten je "nehmotný"? Lze prohlásit, že vše hmotné předpokládá nutně něco nehmotného? Třeba nějakou geometrii, která je základem všeho co se nám jeví jako hmotné? V jakém vztahu je vůbec to, co se nám zdá jako hmotné a nehmotné? Srv. například Tomášova fyzická zkušenost vzkříšeného Ježíše
Odpověď Petrovi (jemná hmota):
Ježíšův učedník Tomáš pokládal vše fyzické (tedy i fyzické tělo) za hmotné, tj. za plně látkové (za „prach země“). Proto nemohl uvěřit, že by jedna pevná látka (hmota fyzického těla) mohla jen tak (bez vyvrtání otvoru) projít jinou pevnou látkou (hmotou zavřených dveří). Nemohl tomu uvěřit ani když na vlastní oči viděl projít dveřmi zmrtvýchvstalého Krista. Tomáš uvažoval: Prošel-li Ježíš zavřenými fyzickými dveřmi, pak tělo v němž vstal z mrtvých nemůže být fyzické. Jakmile však vložil ruku do Ježíšova boku (bodné rány v srdci), pocítil odpor okrajů rány (silového obvodu) a rázem uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých skutečně ve fyzickém těle. Na to byl Kristem poučen, že lépe je na tom ten, kdo uvěří, aniž to může vidět a ohmatat (jako spravedlivý soudce, jenž smí činit závěry jen na základě cizího pozorování - svědků žaloby a obhajoby).
Zde je třeba si všimnout následujícího rozporu: Na jedné straně zmrtvýchvstalý Kristus prochází dveřmi (respektive dveře volně procházejí Kristovým tělem), na druhé straně neprochází Tomášovou rukou (respektive Tomášova ruka neprochází volně Kristovým tělem). Co to znamená? Je snad bible nepravdivá, nebo je biblí popisovaná realita paradoxní (odporuje si)? Jedná se tu snad o jakési „biblické paradoxon“?
Rozpor je tu jen zdánlivý. Tomáš sice pokládá fyzické tělo (těleso) za hmotu, současně je však jasnozřivý, takže vidí nehmotné silové tělo Kristovo. Rozpor mezi materialistickým (hmotným) pojímáním fyzického a jasnozřivým (nehmotným) pozorováním fyzického si Tomáš až dosud neuvědomoval. Prostě pociťuje silový odpor Kristova těla tím, že svůj jasnozřivý dotek prožívá rovněž silově (svým éterickým nikoli fyzickým tělem). Dnes se tomuto jasnozřivému odporu podobá nepřekonatelný logický argument. S tímto argumentem související rčení: Přes to nejede vlak…, odpovídá Tomášovu pocitu odporu kladenému jeho ruce v Kristově ráně. Teprve tento akt mu otevře oči a svou rozporuplnost prohlédne (uvědomí si, že fyzicky silové mátl dosud s fyzicky hmotným).
Nuže, v čem spočívá hmatatelné poučení nevěřícího Tomáše? Tomáš se mohl přesvědčit, že fyzické není pouze hmotné (látkové) jak se dosud domníval, ale také silové (éterné), jak dosud netušil. Relativní plnost hmoty (látky) nemůže mít např. podobu lidského těla, pokud jí tato podoba není vtisknuta silou, jako lze písku vtisknut tvar bábovky (napěchováním do kyblíčku). Zatímco písková bábovka má jen jeden silový tvar (tělesa kyblíčku), který je naplněn jedinou látkou (pískem), fyzické tělo je složeno z bezpočtu silových tvarů (orgánů), které jsou naplněny bezpočtem různých látek. Odmyslíme-li si z fyzického těla látky (plnost hmoty), můžeme si fyzické tělo představit jako čisté síly uspořádané do podoby (řádu) lidského těla. Právě v takovém silovém fyzickém těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Proto jeho fyzické tělo mohlo projít zavřenými dveřmi, neboť tu na plnost hmoty fyzických dveří nemohla narazit plnost hmoty fyzického těla.
Rozdíl mezi relativně plným (hmotným) fyzickým tělem a ideálně prázdným silovým tělem (silového obvodu bez obsahu) si lze názorněji představit jako rozdíl mezi malbou (sochou atp.) a kresbou (od hmoty abstrahovanou ideou malby, sochy atp.):
„Kreslit znamená vynechávat!“ (Michelangelo Buonaroti)
Abstraktní kresbou hmotně projevená (např. plnou čarou křídy nakreslená) idea je mj. i Vámi zmíněná geometrie, jako umění hmotného projevu čistě silových obvodů (obrazů), bez jakéhokoliv obsahu. Odmyslíme-li si prach křídy, dostaneme nehmotnou představu (kresbu) čistě silového obvodu.
Nazveme-li podstatu sil (např. paprsků světla) „éter“ (život), pak je podstata hmoty dána rozkladem (smrtí) éterné síly (např. paprsku světla) na prach (biblický prach země), a jeho dalším zhušťováním. Silovým pěchováním mrtvého „prachu“ do mrtvé tělesné formy (např. do formy plechového kyblíčku), pak dostane plnost (hmota) podobu fyzického (silového) tělesa (těla). Hmotná fyzická tělesa (těla) se nám pak mohou jevit jako neživá (živé éterné síly jsou umrtveny mrtvou hmotou), nebo živá (mrtvá hmota je oživena éternými silami).
Oddělit životodárné fyzické síly od umrtvující fyzické látky (odhmotnit) umí např. léčitelská „homeopatie“ (léčení oživováním žádoucích sil, jejich očišťováním od umrtvujících látek), úporně skandalizovaná akademickou „alopatií“ (léčení umrtvováním nežádoucích sil jejich naplňováním umrtvujícími látkami).
Z uvedeného by měl být patrný rozdíl mezi hmotným (nečistě silovým) a nehmotným (čistě silovým)...
Vzhledem k éterné podstatě sil a vzhledem k éternému původu mrtvé hmoty, lze o čistě silové kresbě mluvit také jako o jemnohmotném (éterném) těle a o éteru jako o jemné hmotě, tj. jako hmotnosti (plnosti) éteru. Takové pojetí sil a jejich podstaty však může být velmi zavádějící a proto je lépe se mu vyhnout.
To, co nazýváme „duch“ je pak tím, co v éteru žije jako jasná (světlá) idea bdělého vědomí, jako fantom (jasný obvod nejasného obsahu) snivého vědomí, či jako nejasný (temný) spánek spícího vědomí. Zmrtvýchvstalé (vzkříšené) tělo Ježíše Krista (Loga) se od uvedeného trojího života prvotního ducha liší tím, že je s to ze svého čistě silového (světelného) obvodu logicky vysvětlit (naplnit světlem) nejen samotný silový obvod, ale také jím ohraničený ideálně prázdný obsah. Proto je toto logické fyzické tělo zobrazováno jako plně světelné (zářící)...
-zmp-
svoboda (Petr, 15. 06. 2008 10:36)
Teď vidím, že o svobodě je odpověď Janovi. Budu rád, když to třeba jinými slovy zopakujete.
Co je to vlastně svoboda? Poznaná nutnost? Je zvíře v lese svobodné?
A co vlastně myslíme pravdou? Nějakou sumu rovnic, nebo výroků že "tráva je zelená a kočka sedí na rohožce"? Jak byste to definoval? Je problém to definovat.
Odpověď Petrovi (svoboda):
Vždy, když mluvíme o svobodě, musíme přísně rozlišovat dvojí svobodu (viz odpověď Janovi: co je to svoboda). Musíme odlišit svobodu vnitřní, jako individuální schopnost svobody (svobodomyslnost), od svobody vnější, jako vnějšího projevu (realizace) vnitřní svobody. Protože v kleci vnitřní svobodu zevně projevit nelze, je k vnější svobodě zapotřebí vnější možnosti, v podobě takového sociálního uspořádání mnohosti jednotlivců (TSO), které vnější projev (realizaci) vnitřní svobody skutečně umožňuje, nikoli pouze deklaruje. Zkrátka, k možnosti zevního projevu vnitřní svobody je třeba vnější možnosti (TSO) svobody.
Zjednodušeně lze říci, že vnitřně svobodní můžeme být jen když nepodléháme (neotročíme) předsudkům, které jsou člověku buď zcela přirozené (antipatie, sympatie, sebeláska atp.), nebo uměle vsugerované (víra, přesvědčení, učení atp.). Vnější svobodu si také nesmíme plést s ničím neomezovanou libovůlí či zvůlí (viz odpověď Rosťovi: ohleduplnost, láska). Tzn., že vnější svobodu nelze pokládat za něco neomezeného. Na druhé straně však tuto vnější svobodu nelze vymezovat z venčí (zákonem, jako Engelsovu poznanou nutnost - cizí svobodou, jako Robespiérův teror - plotem, zdí atp.). Vnější svoboda není možná neomezeně, ani je-li omezovaná z venčí. Vnější svoboda musí být omezována z vlastního svobodného nitra (ohleduplností, obětí lásky atp.), tak aby neobtěžovala (neomezovala z venčí) svobodu jiných.
Z uvedených důvodů není zvíře v lese (ale ani primitivní či nevychovaný člověk) zevně svobodné (ale pouze libovolné či svévolné), prostě proto, že nemá vnitřní schopnost svobody, jíž by svou vnější svobodu mohlo ohleduplně omezovat...
-zmp-
ještě jednou želva (Petr, 15. 06. 2008 10:16)
Není ale tam nějaká chyba, když budu čas převádět na prostor jako základnější míru? Není to právě příčina proč vzniká aporie s želvou? Jak to že ta aporie vůbec vzniká?
Odpověď Petrovi (ještě jednou želva):
Řekli jsme si již (viz odpověď Petrovi: čas, prostor, dialektika dobra), že se čas nemůže stát prostorem, ani prostor časem, že jedno nemůže přecházet v druhé. Protože však neexistuje jiná míra (R) než prostorová, může být čas měřen jen prostorem, či prostorovým tělesem (mírou tělesa). Tak je např. den odměřován rotací Zeměkoule a rok veškerými pohyby Zeměkoule (její rotací i oběhem kol Slunce). Následkem měření času prostorem však nesmíme podléhat akademické iluzi, že čas je něčím podobným jako prostor (že je např. čtvrtou mírou prostoru), že jedno může přecházet v druhé...
Zénónova aporie o rychlém Achilleovi a pomalé želvě se iluze přecházení času v prostor či prostoru v čas nijak netýká. Týká se iluze nemožnosti konce pohybu (vývoje, poznání, pokroku atp.) v nekonečnu (času či prostoru). Nekonečno je však tautologická iluze času či pohybu v prostoru, uzavřeného do akademického bludného kruhu. Podléhajíc iluzím nekonečna může badatel Achilleus nekonečně bloudit např. při nahánění nejmenší částice hmoty (při dohánění želvy). Jakmile totiž dospěje k předpokládané nejmenší částici hmoty např. v domnělém „atomu“, ukáže se, že i ta je dělitelná, takže mu želva (nejmenší částice) popoleze k ještě menší částici hmoty, např. k domnělému „protonu“. Ten se však rovněž ukáže být dělitelný, takže mu želva opět popoleze k ještě menší částici, např. k domnělému „elektronu“, potom zase k ještě menší částici („nesmysl-tronu“) atd. tak říkajíc do nekonečna. V zajetí bludného kruhu akademické teoretické vědy tedy ani rychlonohý Achilleus (bystrý badatel), pomalou želvu (těžkopádně dělenou nejmenší částečku hmoty) nikdy nedožene! Takové bludné kruhy ovšem akademismus uzavírá ve všech oborech lidského poznání, jak nás na to upozornil Zénón z Eleje již před více než dvěma tisíci lety...
-zmp-
relativita (Petr, 16. 06. 2008 20:12)
Jestliže "nelze jíst ze stromu poznání dobra a zla", pak asi nemá nic smysl řešit. Odkud pak beru pojmy jako "karma", TSO? Na čem TSO stavím? Neplave to na vodě? Jak se budete bránit hypotetické filozofii "upírů"? Jestliže to jde, pak to mohu přece označit za "dobro". Jinak to nemá smysl. Mohu napadnout cizí zemi a říct: "Nevíš co je pravda." Takhle dnes jeden nejmenovaný národ uvažuje. Co s tím?
Odpověď Petrovi (relativita):
Praví-li bible: „Z každého stromu zahrady smíš jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez!“ (1. Mojžíš: 2, 16-17)
pak je třeba si uvědomit, že praví dvojí: Slova: „z každého stromu zahrady smíš jíst“, se týkají všech stromů v zahradě, bez jediné výjimky. Slova: „ze stromu poznání dobrého a zlého nejez“, se týkají každého stromu v zahradě jednotlivě. Mojžíš nám tím praví dvojí:
A/ pojímáme-li relativní projev z venčí, jako celek (vnější jednotu) relativních protikladů, ať už je nám sympatický či nesympatický, pak ze stromu zahrady jíme dovoleně
B/ pojímáme-li relativní projev z nitra, jako dvojici relativních protikladů, z nichž je nám jeden sympatický (dobrý) a druhý nesympatický (zlý), pak ze stromu zahrady jíme nedovoleně
Jíst nedovoleně, je jako poznávat strom v přírodě buď z hlediska jeho koruny, která se nám tak jeví jako „dobro“, zatímco kořeny se nám jeví jako „zlo“, nebo z hlediska kořenů, jež se jeví jako „dobro“ a koruna jako „zlo“. Takto může k poznání přistupovat pouze podvodník nebo pitomec.
A/ jíst ze stromu zahrady dovoleně = pozorovat relativní projevy všestranně (z hlediska obou protikladů) = brát v úvahu obě (všechna) hlediska pozorování = uvažovat na obou miskách vah (poctivě) = soudit spravedlivě (na základě výpovědí svědků obou sporných stran)
B/ jíst ze stromu poznání nedovoleně = pozorovat relativní projevy jednostranně (z hlediska jednoho protikladu) = brát v úvahu pouze jedno hledisko pozorování = uvažovat na jedné misce vah (nepoctivě) = soudit nespravedlivě (na základě výpovědi svědka jedné ze sporných stran)
Jaké newtonovsko-einsteinovské akademické nesmysly vyplývají z jednostranného pozorování, uvažování a usuzování (B) ukazuje Zénónova aporie proti času pohybu.
Z věci je zřejmé, že pravdivě poznávat zjevenou realitu (svět relativních projevů), znamená jíst ze stromu zahrady dovoleně (A). Jen tak má smysl cokoli řešit. Jen tehdy nestavíme poznání na vodě (na iluzích). Pak ani nemůžeme iluze „dobra a zla“ stranicky pokládat za obecně platné pravdy a vnucovat je jiným. Pravda není jednostranná (částečná), ale oboustranná, resp. všestranná (celá). Jednostranná je pouze částečná pravda, tj. polopravda, tj. nepravda! Jen takto se lze účinně bránit tendenčním iluzím v kultuře (např. v tzv. „teoretické vědě“), v politice (např. v tzv. „politické straně“) a v hospodářství (např. v tzv. „konkurenčním boji“)...
-zmp-
prostor (Petr, 15. 06. 2008 10:46)
Teď jsem našel, že "prostor je díra v okolí" (odpověď Heleně "co je světlo"). Vysvětlete třeba ještě jinými slovy, jak to myslíte. Děkuji.
Odpověď Petrovi (prostor):
Ve světě relativních projevů, založených na dvojici relativních protikladů, není ani prostor možný jen tak sám o sobě. Vůbec je třeba říci, že bez možnosti není nic možné, že bez možného není nic možností. Možnost a možné jsou vzájemně neoddělitelné protiklady reálné relativní existence. Proto je třeba i prostor pojímat relativně protikladně, jako možný prostor v možnosti prostoru, jako dítě v lůně matky.
Prostor, který jsme v odpovědi Heleně (co je to světlo) nazvali „dírou v neprostorovém okolí“, je tedy přesněji řečeno možnost prostoru. Teprve v této možnosti prostoru (v otvoru v neprostorovém okolí) je možný prostor, jako ideálně prázdné, či plně vysvětlené těleso.
Možnost prostoru je také správnou odpovědí na Zénónovu otázku (viz Zénónova aporie proti prostoru): V čem je možný prostor?...
-zmp-
otisk (Petr, 26. 06. 2008 16:08)
Jestliže chápete poznání jako otisk, jak odpovíte na námitku, jak vlastně například odraz vidíme, vždyť vidění není ani obraz ani zobrazení. Když něco vidím, vidím tu věc nebo obraz? Jestliže vidím obraz, jak se tedy ve mně obraz zobrazuje, protože když vidím věc, tak vlastně zobrazuji zobrazení určité věci atd. Analýzou zrakového nervu nikdy nemohu zjistit co je to vlastně vidění, protože vidění jako takové není sumou nějakých příčin, ale vždy předpokládá celek, který vše jakoby předchází.
Odpověď Petrovi (otisk):
Mechanismus plného projevu ideje a mechanismus vnímání plného projevu si lze naznačit na plechovém kyblíčku a pískové bábovce. Písková bábovka je jako plný projev ideje komolého kužele, jako tvar (možný tvar) vtisknutý písku formou (formou možnosti) plechového kyblíčku, či chcete-li, jako tvar naplněný pískem. Použijeme-li pískovou bábovku jako jádro slévačské formy a odlijeme kolem ní ocelový odlitek plechového kyblíčku, tu bude vnitřní forma odlitého kyblíčku např. jako obraz v oku (reflexe, zrcadlený obraz).
Porovnáme-li pak vnitřní formu plechového kyblíčku (formu možnosti projevující se ideje) s vnitřní formou odlitku kyblíčku (obrazu v oku), tu nahlédneme, že se tu jedná o dvě stejné formy. Rovněž nahlédneme, že tzv. „zrakový nerv“ s tím nemá naprosto nic společného, a že tedy akademická analýza zrakového nervu k porozumění „vidění“ nejen nevede, ale dokonce od porozumění odvádí (je zcela zavádějící)…
-zmp-
vědomí (¨Petr, 26. 06. 2008 15:58)
Jaký je principiální rozdíl mezi vědomím andělů, elementárních bytostí nebo třeba toho, co se nám jeví jako zjevení panny Marie a vědomím člověka?
Odpověď Petrovi (vědomí):
Vědomí = vědomí! Zde nijak nezáleží na tom, kdo je nositelem vědomí (anděl, element, člověk, Bůh, zvíře aj.). Zde záleží na tom, jaké schopnosti má příslušný nositel vědomí. Je např. známo, jak dramaticky se mění život člověka, který např. vlivem nějakého šoku, přišel o paměť. U něj se přece nezměnilo vědomí, ale něco úplně jiného (paměť)…
K dramatické životní změně může dojít např. také tím, že člověk, který dosud vnímal jen objekty fyzického světa a své vlastní myšlení, cítění a chtění, má najednou vidění něčeho ze světa duchovního (zjevení P. Marie dětem v Medžugorii, zjevení Krista Pavlovi z Tarsu, či Františkovi z Asisi atp.). Ani zde se nejedná o změnu vědomí, ale o změnu předmětu vědomí…
-zmp-
vůle (Petr, 26. 06. 2008 15:48)
Jak byste definoval pojem "vůle"? Je to asi něco jiného než chtění. Jaký je vztah k chtění, např. chci (mám vůli?) vylézt na všechny osmitisícovky... Nebo kdybych řekl vůle je, že bůh touží po "člověku" a člověk touží po bohu?
Odpověď Petrovi (vůle):
Touží-li bůh po člověku nebo člověk po bohu, tu se jedná o chtění, které je projevem vůle, tak jako je tvar pískové bábovky projevem formy plechového kyblíčku (lůna ideje komolého kužele). Již samotný pojem „vůle“ naznačuje míru formy otvoru (= termín používaný velmi přesně např. v technické praxi). Zkrátka, chtění (touha, přání atp.) je tím (duševní plností), co naplňuje (plně projevuje) vůli (jako písek naplňuje kyblíček). Chtění je silovým (savým) projevem vůle, která se nespokojuje např. s pouhým obrazem v oku (formou odlitku kyblíčku), ale chce ho také ohmatat, popř. slyšet, chutnat, cítit atp. Chtění je vlastně úsilím o vyžití všech tělesných (popř. duševních, či duchovních) smyslů, na vnímaném předmětu vědomí. Tak např. touha (chtění) vylézt na nějakou horu, znamená touhu ohmatat (obšlápnout) si to, co jsme předtím jen viděli z dálky. Abychom mohli chtít, musíme mít vůli (v lůně vůle je počato chtění)…
-zmp-
duplikát (Petr, 22. 07. 2008 16:19)
Jak se stane, že "bůh" netvoří jen samé duplikáty sebe sama? Jak udělá jakoby šipku z vnějšku sám na sebe? Nebo jak se to dá lépe vyjádřit?
Odpověď Petrovi (duplikát):
Řekli jsme již (viz odpověď Standovi: kdo stvořil Boha), že „stvořené (předmět vědomí) vzniká tvořením (myšlením) Stvořitele (myslícího bdělého vědomí). Tzn., že Stvořitel nemůže být stvořen, jako se vnímající vědomí nemůže stát vnímaným předmětem vědomí“. Proto není možné, aby to, co nazýváte „bůh“ stvořilo duplikát sebe sama...
Řekli jsme také (viz odpověď Mirkovi: stvořitel), že v podstatě se má vědomí Boha k vědomí člověka, jako moře ke kapce vody. Přirovnáme-li pak vědomí Boha (resp. Boha samého) ke stavu, v němž je všude pouze a jen voda, pak si také dokážeme představit stvořitelský problém, jak od tohoto homogenního stavu oddělit jednotlivou kapku. Problém stvoření se nám tím konkretizuje na problém ohraničení (viz odpověď Heleně: ke světlu III.). Problém ohraničení je ve výchozím stavu problémem obřezání (◙), jež je počátkem veškerého tvoření i následného vývoje (viz odpověď Janovi: vládne tu apatie)...
reinkarnace a karma 02 (Standa, 04. 11. 2008 18:14)
Odpověď, která používá jako přirovnání divadelní hru, kulisy a herce je zajímavá, ale z mého pohledu nedostačující. Postrádá totiž to podstatné. U divadelní hry jsou herci a kulisy to méně podstatné, to nejdůležitější je autor divadelní hry a následně režisér, který určuje, jaké kulisy budou vůbec použity a zda budou použity, kteří herci jakou roli budou hrát a jak ji budou hrát. Zajímá mne tedy, kdo je autor a kdo režisér inkarnací, na které jsem se ptal.
Odpověď Standovi (reinkarnace a karma 02):
Rabi Habakuk byl křivě obviněn, nespravedlivě odsouzen a uvržen do hradní hladomorny. Stavitelům hradu se ho zželelo a po podplaceném žalářníkovi mu poslali plánek podzemních chodeb, kudy lze z hladomorny uniknout. Protože byl rabi ještě při síle, zachoval natolik chladnou hlavu, aby si uvědomil, že plánek postrádá to podstatné. Vrátil tedy žalářníkovi plánek se vzkazem, že je to sice zajímavé, on však chce vědět jen to nejdůležitější: Kdo je architektem podzemních chodeb, kdo je jejich stavitel, kdo určil zda a které chodby mají být únikové, a také kdo a jak jimi bude unikat. Po čase se žalářník vrátil a přinesl mu lístek s žádanými nejdůležitějšími informacemi. Na lístku stálo: Architektem je Franta Křivítko, stavitelem Antonín
Lopata, a to ostatní určil Josef Halabala. Do měsíce umíral rabi hladem, avšak s vědomím, že nyní ví, co je pro život to nejdůležitější (Franta Křivítko, Antonín Lopata a Josef Halabala)...
Podobenství Gotamy Buddhy vypráví o muži zasaženém otráveným šípem, jenž nedovolil lékaři vytáhnout šíp z rány, dokud se nedozví, kdo je ten, co ho zasáhl, jak se jmenuje, jaká je jeho rodina, zda je velký, malý či prostřední, jakou má barvu, kde bydlí, jaký a z čeho je jeho luk, tětiva a šíp. Podobenství končí Buddha naučením:
„Proto Máluňkjáputte, čeho jsem nezjevil, mějte za nezjevené
a za zjevené mějte to, co jsem zjevil!“
(Madždžhimanikájó: 63)...
-zmp-