Radek
TSO versus státy, EU a národy (Radek, 31. 10. 2007 01:00)
Vážení nespokojení,
1. Jak souvisí trojčlenný sociální organismus se státností a národem? Na jak velkém území se tento projekt uskuteční? V měřítku okresním, krajském nebo celostátním? Nebo je nutno do sociální trojčlennosti zapojit více států - např. v rámci EU? V programovém prohlášení zmiňujete pouze obec a svaz obcí. Ten převezme roli státu? Jakou roli tedy bude hrát stát, EU, co národy? Obce přeci nemohou suplovat stát, EU ani národ.
2. Jak chcete uvést lokalitu, kde bude TSO, do souladu s schengenskými dohodami, s Listinou lidských práv a svobod, se zákony EU - ty všechny jsou nadřízeny zákonům států a tedy i obcí. Neříkám, že Programové prohlášení OF je v rozporu se zákony, ale je to něco, co se vymyká zaužívaným standardům a normám. Je to cosi nové, netradiční. Asi to není protizákonné, ale jestliže v ekonomice chcete nastolit bratrství místo svobody, v politice rovnost místo svobody, pak je to cosi, co není protizákonné, ale je to jiné. Je to v rozporu s tím, co tu je zažité a tradiční. Ano, chcete bourat tradice, to, co dosud stačilo a fungovalo. Sice ne vždy ideálně, je tu řada problémů, ale ty se postupně - s rostoucí vzdělaností a kulturností lidí - odstraňují a řeší. Mnohdy ztěžka, ale vývoj tu nepopiratelně existuje. Vy nyní přicházíte s něčím, co mi připadá jako nějaký velký skok, přeskok. Jako přes propast. A do té se můžeme zřítit. Chybí mi alespoň nějaký třeba malý ale bezpečný můstek. Lano, kterého bychom se mohli držet. Je to jako cesta tmou. Všichni dosud tápou. Světlo není. Prostě jako by tu ještě chyběl nějaký mezičlánek. Připadá mi to nějak moc narychlo. Bez přípravy. Je to něco zcela odlišného, co nikdo nezná. Možná je to dobré, ale jsou na to lidé připraveni? Proto kladu třetí otázku.
3. Jakou máte jistotu, že trojčlennost bude fungovat lépe? Jestliže TSO asi ještě nikdy nikde neexistoval v praxi, jak můžete vědět, že to pomůže společnosti? Co když to naopak - jako např. teorie komunismu - zavede společnost a lidstvo do ještě horších zmatků a konfliktů? Ono jako teorie se to zdá být krásné. Např. ideály komunismu jsou určitě pro mnohé lidi přitažlivé dosud. To Vaše prohlášení také nevypadá špatně, ale co Vy o tom víte, je to ověřené? Není-li to ověřené v praxi, tak proč si myslíte, že právě toto je to pravé ořechové? Tady jde o lidi a jejich životy. Nebudeme jen dalšími pokusnými králíky? Nechci již žádnou další obdobu diktatury komunismu. Ale nechci ani tento bezohledný a primitivní kapitalismus. Jakou jste Vy schopni dát záruku a nést odpovědnost za to, co říkáte a propagujete? Není to jen domněnka, že takhle nějak by to bylo hezké, kdyby to fungovalo? Nakolik jste si jisti, že "sociální trojčlennost" není jen další z mnoha marných či dílčích pokusů o reformu společnosti? Co když tím jen rozdmýcháte nějaké nepokoje a bude stav ještě horší než nyní? Co když se to nějak vymkne z kontroly? Např. z Programového prohlášení mi není jasné, kdo bude velet armádě, ozbrojeným složkám, domobraně? Co když jedna obec napadne druhou? Jaká nebezpečí tady hrozí občanům z této strany?
Děkuji za odpověď Radek
Odpověď Radkovi (nespokojení, 1. 11. 2007 21:05)
1. TSO není státní ani národní, ale občanský, protože rozhodující slovo v něm mají občané, kteří zakládají dvojí trojnost a volí své zákonodárce do horní trojnosti. Protože plnoprávným občanem nemůže být každý, ale pouze člověk způsobilý (občané nesvěří občanská práva těm, kteří v obci nežijí, nesvéprávným, recidivistům, sociálně nepřizpůsobivým atp.). TSO může být založen pouze tehdy, najde-li se dostatečný počet způsobilých. Ti pak založí první samosprávní obec, neboť ostatní články dolní trojnosti již existují (rodina a živnost). Ti si také zvolí zákonodárné sbory do vyšší trojnosti. Jak tuto první vlaštovku včlenit do současných poměrů uvádíme ve svém programovém prohlášení. Bude-li první samosprávní obec úspěšná, budou se k ní (a s její pomocí) přidávat další a další, až narůstající svaz obcí a v nich volení společní zákonodárci horní trojčlennosti zcela nahradí současné státy (totality) i jejich unie (EU, USA atp.). Tzn., že to, co dnes nazýváme „stát“, EU aj. nebude hrát žádnou roli. Národy však budou moci rozvíjet své kultury (jazyk atd.) s nebývalou intenzitou, neboť veškerá kulturní globalizace pomine. Kulturní národy nebudou suplovat politické obce, ale o národní zájmy budou pečovat zákonodárci ve sféře kulturní (politické a ekonomické zájmy národů jsou totalitní zmateniny).
2. Pozitivním přínosem je EU ve sféře politické. Její „Listina lidských práv a svobod“ se přes mnohé nedokonalosti (např. mate lidská práva s občanskými) velmi podobá tomu, co bude předmětem zákonodárných iniciativ politické sféry v sociální trojčlennosti. Dá se říci, že v této oblasti EU již udělala výrazně vstřícný krok k budoucímu trojčlennému soc. organismu. Velmi positivní je v tomto směru také skutečnost, že dotace EU nejsou určeny centralistickým státům, ale decentralisticky regionům, obcím, organizacím atp. Naproti tomu její „kvóty“ na poli hospodářském jsou totalitní zmateninou (politicko-ekonomickou), která musí být odstraněna.
Jestliže chceme namísto svobody nastolit v ekonomice bratrství a v politice rovnost, pak jen proto, že svoboda do ekonomiky a politiky nepatří. Svoboda v ekonomice a v politice nastoluje animální „zákon džungle“ (zákon silnějšího), jenž dává volnou ruku („svobodu“) dravcům na úkor svobody jejich obětí, které by se rovněž chovaly jako dravci, kdyby nepodlehly silnějším.
Jestliže se to jeví být jako něco neobvyklého (jiného, nového), pak to jen dokládá tragedii lidstva, které ve své nevědomosti připustilo, aby zmatení a zvrácenost bylo nejen něčím obvyklým (zažitým, tradičním), ale dokonce zákonným (normálním).
My nechceme bourat to, co dosud stačilo a fungovalo pozitivně (spravedlnost, slušnost, humanitu, solidaritu atp.), ale to, co dosud fungovalo zvráceně (zákony džungle). Tyto zvrácenosti se postupně - s rostoucí vzdělaností a kulturností lidí - nejen neodstraňují a neřeší, ale naopak se stávají stále rafinovanějšími, záludnějšími, pokrytečtějšími, zkrátka maskovanějšími. Vývoj tu nepopiratelně existuje, avšak jaký? Protože dravci drancují bezohledně nejen své bližní, ale také přírodu, spěje tento vývoj neodvratně k ekologickým a sociálním katastrofám (k válce všech proti všem).
Jeví-li se Vám to s čím přicházíme jako nějaký velký skok přes propast, pak máte pravdu v tom, že se tu jakási propast skutečně neustále prohlubuje a rozšiřuje, že se „rozevírají nůžky“ mezi dravci a jejich oběťmi. My však tuto propast (sociální a ekologickou) nechceme přeskočit, ani přemostit, ale zcela zasypat. Jinak se do ní skutečně zřítíme, neboť mimo ni nebude již kde stát.
Máte-li dojem, že „není světla“, pak se poučte v makrokosmu. Např. pozemskou noc prožíváte nikoli proto, že v naší planetární soustavě není světla (je přece celá vysvětlená paprsky Slunce), ale proto, že jste se ocitl ve stínu Země. Nedávno jsme se všichni ocitli v temnotě i během pozemského dne, díky tzv. „zatmění Slunce“ Měsícem. Máte-li tedy dojem, že „není světla“ v sociální oblasti, pak se ptejte, kdo ji zatemňuje?! Komu tu tma vyhovuje? Všechny světové státy (totality) mají dnes již vědecky rozvíjené a hromadně aplikovatelné „zatemňovací sociální technologie“. Tak např. nějaký Rudolf Steiner (mj. první skutečný učitel Trojčlennosti sociálního organismu) na počátku 20. st. učil: „Kdybychom krávu krmili masem, musela by z toho zešílet!“ (také uvedl proč). Na konci 20. a počátku 21. století vypukla „pandemie“ tzv. „šílenství krav“, krmených „vědecky“ namíchanou masokostní moučkou. Akademická věda však tuto skutečnost zatemňuje učením, že za „šílenství krav“ může nějaký virus (bacil atp.). Opravdu se, jak pravíte: „...s rostoucí vzdělaností a kulturností lidí problémy odstraňují a řeší“? Jisté je, že masové vybíjení krav zničilo v Anglii tisíce prosperujících (avšak decentrálně hospodařících) farmářů. Zkrátka, světlo, které všichni postrádáme, nám může dát jen reálně logické vysvětlování reality, jako světlo zdravého rozumu.
Připadá-li Vám to nějak moc narychlo, bez přípravy, jako něco zcela odlišného, co nikdo nezná a na co lidé nejsou připraveni, pak musíme odpovědět: Kdybychom se takto obávali např. vynálezu parního stroje, dodnes bychom jezdili v drožkách. Sociální trojčlennost však nová tak docela není. Jak již bylo řečeno, její rozpracování spatřilo světlo světa na počátku 20. st. (r. 1916), její idea dokonce ještě dříve (viz: „volnost, rovnost, bratrství“ francouzské revoluce r. 1798). Že o tom veřejné mínění nic neví, má stejnou příčinu (oficiální zatemňování) jako v případě šílenství krav, Nikoly Tesly atd. atd.
3. „...je to ověřené?“
Výše (viz: 2.) jsme Vás naváděli, abyste se poučil v makrokosmu. Nyní Vás navedeme, abyste se poučil v mikrokosmu, neboť jak sám pravíte: „...Tady jde o lidi a jejich životy.“ Poučme se tedy od samotného člověka, jak ho můžeme dnes a denně pozorovat. Hledejme analogii, mezi sociálním a lidským organismem, poučme se na lidském těle:
Lidský organismus by nemohl fungovat jako lidský, kdyby nebyl trojčlenný! Nuže, lidský organismus má tři samostatné systémy:
A/ systém nervově-smyslový = mozko-míšní soustava
B/ systém cirkulace krve a ostatních tělesných šťáv, vč. dýchání = rytmická soustava
C/ systém výměny látek a soustava vnějších údů
Tři systémy fyzického organismu (ABC) odpovídají třem funkcím duševního organismu (myšlení, cítění a chtění) a třem sférám sociálního organismu (kultura, politika, ekonomie - rodina, obec, živnost).
To, co tři na sobě nezávislé systémy spojuje (sjednocuje) pak není jejich totální zmatení, ale pouze lidské vědomí. Každé jiné jejich propojení znamená „onemocnění“ (kolizi), nebo katastrofu (zničení) příslušného organismu.
Podrobnější poučení najdete u R. Steinera (viz: www.trojclennost.info).
Jak vidíte, trojčlennost je víc než důkladně ověřená v každodenní praxi! Ověřili jsme ji všichni svými vlastními těly, jako „pokusní králíci“. A protože mikrokosmos (člověk) je zmenšeným obrazem makrokosmu, je vše ve světě založeno na trojnosti. Pouze díla lidská (např. sociální organismus) ne.
Protože TSO představuje jakési „rozmotání totálního zmatení tří sfér“, nemůže zavést společnost a lidstvo do ještě horších zmatků a konfliktů (jak se obáváte), ale naopak je z nich může vyvést...
Kdo bude v TSO velet armádě, ozbrojeným složkám, domobraně?
Moc soudní (Radek, 21. 11. 2007 17:40) 1. Národnostní menšiny, národnostní otázky jsou velkým problémem všech států. Jiná etnika mají jiné kulturní hodnoty, návyky, požadavky. Někdy i přímo v rozporu s našimi – evropskými či křesťanskými kulturními, ekonomickými, politickými či právními zvyklostmi. Jak chce TSO řešit národnostní konflikty? Jestliže TSO má být systémem samosprávných obcí (s nějakým vrcholovým orgánem „svazem obcí“), potom se bude národnostní otázka řešit přímo v obcích. Jestliže však v obcích mají mít občané právo veta, potom může dojít k neřešitelným situacím. Jestliže nějaké např. náboženské menšiny např. odmítnou, aby se ženy podílely na chodu společnosti, potom může být zablokován život takové obce. Jedni budou zásadně pro, jiní zásadně proti – co se bude dělat, čím se budou řídit? Např. někdo bude chtít nosit šátky, mít výuku dětí v rodném jazyku atp. Každý má ze svého stanoviska pravdu! Čí stanovisko TSO upřednostní? 2. A s tím souvisí oblast soudní. Reformou soudnictví chcete dosáhnout toho, aby se poškozenému nahradila způsobená škoda. Hovoříte o tom, že by soudcem byl – mohl být vlastně každý občan, laik. Ale to se mi zdá absurdní! Co když se na to někdo necítí a nechce soudit? Dále chcete zredukovat zákony na jediný zákon: zda došlo či nedošlo k poškození. To přeci nemůže být dostačující, aby to vystihlo všechny možné případy, proč má být člověk souzen. Jsou případy, kdy nejde o poškození. Jde např. o systém daňových předpisů, technických norem, ekonomických pravidel, zákonů hospodaření podniků, podílnictví, dědictví, předpisů a zákonů týkajících se jednotlivých oblastí lidského života- jako jsou požární předpisy, zdravotnictví, pojišťovnictví, advokacie, bankovnictví - občanský zákoník vůbec, atp. Tam jsou věci, bez kterých společnost nemůže řádně běžet. Musí být vymezena pravidla hry. bez toho se Vám vše rozpadne! Tím vším snad naznačujete, že by nesoudili lidé s právnickým vzděláním? Jestli by existoval pouze tento jeden zákon, potom by nemusely existovat právnické fakulty! Kdo by potom podle Vás dělal smlouvy, závěti, notářské zápisy! Vždyť to by byl úplný chaos! Asi vidíte, že to je nesmysl. Stane se nehoda na silnici, krádež, přečin – to vše ale vůbec nemusí být tak jednoznačné! Proto jsou – dle míry zavinění – vynášeny soudy, tresty! Jak chcete odškodnit oběť dopravní nehody, kterou zavinila např. technická závada? Jak za to může řidič, který měl třeba smůlu, upadlo mu třeba kolo? Toto vše je nesmírně složitá problematika a Vy to tady chcete vyřešit jedním odstavcem v Programovém prohlášení! Hovoříte o funkci poručníka. Ten má mít asi nad provinilcem určitý dohled? Připadá dost naivní domnívat se, že by nějaký viník nechtěl utéci, nebyl-li by ve vězení. A zvláště v případě nějakých vážnějších případů – např. delikventů s násilnou činností. Ti by asi sotva respektovali nějakého poručníka, třeba křehkou ženu, která např. byla obětí přepadení. Toto mi připadá nedomyšlené! Takovýmito lacinými a populistickými řečmi spíše odradíte seriozní zájemce o řešení sociální problematiky. Odradíte tím od TSO i případné zájemce. A některé odborníky v oboru přímo popudíte a postavíte proti sobě, což si myslím, je zbytečné a je to škoda, protože máte dobré myšlenky, např. s tím právem veta občanů v obci! Chcete-li uspět s touto myšlenkou, musíte se snažit dělat si mezi tzv. mocnými a bohatými spíše přátele. Ne provokovat a snažit se populisticky zaujmout tzv. bezmocné a chudé za každou cenu. Což může být někomu sympatické, ale všeho moc škodí! Jste moc hrr a moc horkokrevní. Když to trošku odlehčím, tak s úsměvem o Vás s přáteli hovoříme jako: že jste „horcí horný chlapci“, jako Juro Jánošík… Jenže teď není romantická doba hodných loupežníků, kteří bohatým berou a chudým dávají. Mimochodem, skvělá je ta úvaha o svobodě. Odpověď Radkovi (Moc soudní): 1. Národnostní otázky jsou akutním problémem všech států po První světové válce, ukončené v duchu vyhlášení tzv. „práva na sebeurčení národů“ (viz 14. Wilsonových bodů). Kořeny tohoto problému však sahají do napoleonských válek, před nimiž se pojem „národ“ nebo „národnost“ vztahoval prakticky pouze na šlechtu (na tzv. „svobodné stavy“). Do té doby byly vnímány pouze rasové, kulturní a náboženské rozdíly. Politika (vč. právních zvyklostí) a ekonomika se řídila vůlí panovníka, nebo panující oligarchie. Poslední krvavý národnostní konflikt v Evropě byl v bývalé Jugoslávii vyvolán uměle, ne však postiženými národy. Za Titovy vlády v podstatě neexistoval. Rozchod Čechů se Slováky ukázal, že od samotných národů nijaký národnostní konflikt nehrozí... Současný vývoj přináší opačnou hrozbu, v podobě splynutí národů a kultur v jedinou globální monokulturu. Právě tomu dnes může čelit pouze TSO. Do jisté míry jsou dnes národy a kultury promíchány tzv. ekonomickou emigrací. Lze říci, že tento emigrační proud má mj. za cíl znemožnit vznik TSO, neboť dosud vstupoval TSO do lidského povědomí jen v podobě horní trojnosti (politika, kultura, ekonomie). Připojením dolní trojnosti (obec, rodina, živnost) získává TSO možnost vypořádat se i s tím, co nazýváte „národnostní konflikt“. Jak správně předpokládáte, tento problém spočívá na samosprávních obcích (není nám ovšem jasné, co míníte „nějakým vrcholovým orgánem svazu obcí“, když je veškerá výkonná moc v rukou občana). Tyto obce garantují všem občanům rovnost práv, bez ohledu na jejich národnost. S rovností práv ovšem neoddělitelně souvisí rovnost povinností, mezi něž v prvé řadě patří povinnost nepoškozovat (tedy také neobtěžovat) své okolí. Obtěžování může načas narušovat život obce ne však zablokovat, neboť pro takové případy je tu občanský soud, nikoli občanské právo veta... Jiným případem je, když „...nějaké např. náboženské menšiny např. odmítnou, aby se ženy podílely na chodu společnosti...“ Pokud některá žena odmítne občanské právo v obci (např. z náboženských důvodů), pak ji ho nelze nutit a prostě ho mít nebude. Na tom není nic neřešitelného... Nošení šátku nemůže nikoho obtěžovat, tím méně poškozovat. Což i naše babičky šátky nenosily? Chce-li mít někdo výuku svých dětí v jiném jazyce, než je jazyk obecní školy, pak si musí sjednat a zaplatit soukromého učitele, popř. posílat děti do školy v jiné obci (kde se takovým jazykem učí). Nebudou-li však jeho děti ovládat jazyk, jímž se v obci mluví, sotva mohou v této obci počítat se získáním plnoprávného občanství (v dospělosti)... 2. Nechce-li některý občan soudit, nikdo ho nemůže nutit. Sporné strany se prostě obrátí na jiného občana. Zde je třeba si uvědomit, že TSO mohou založit jen takoví lidé, kteří si osvojí soudnost inteligence (viz: odpověď Janovi: svoboda), kteří se nebojí soudit a nedají se oklamat demagogiemi typu: „Vám ani mně nepřísluší soudit, od toho jsou tu příslušné instituce!“... Pravíte-li: „Jsou případy, kdy nejde o poškození“, pak není co soudit, protože nikomu nevznikla nijaká škoda. Kde není žalobce, tam přece není ani soudce. To platí pro všechny Vámi uváděné případy, s výjimkou: daňových předpisů (v TSO není nikdo nijakými daněmi okrádán), či advokacie (v TSO může být žalobcem, obhájcem či soudcem kterýkoliv občan). To, co nazýváte pravidla hry, je pro TSO uvedeno v našem programovém prohlášení. Jednotlivé zákonodárné sféry TSO si pak tato obecná pravidla ve svých sférách operativně upřesní tak, aby nikdo nepoškozoval jiné. Zde přece nelze rozumně předpokládat, že neuplatitelní zákonodárci TSO budou hloupější než dnešní zkorumpovaní „zástupci lidu“. Naopak tu můžeme předpokládat, že nepřipustí dnešní nepřehlednou normativní džungli... Pro TSO je zapotřebí soudnosti inteligence, nikoli jakési „odborné soudnosti“ učených (chytrých a vychytralých) právníků, neuznávajících nijakou „slušnost“, ale jen mrtvou „literu zákona“ a možnost různých „odborných“ právních výkladů téže věci v normativní džungli. S jejich právnickými fakultami je to jako s radarem v Brdech. Vydávají se za hlasatele „práva“, ve skutečnosti však učí „legálnímu bezpráví“... Pokud by občanem sepsaná smlouva (závěť, notářský zápis atp.) obsahovala nějaké nejasnosti, potud podléhá občanskému soudu, který rozhodne tak, aby nikdo nebyl poškozen. K tomu není třeba žádných speciálních „předpisů“, tím méně „odborníků“, díky nimž dnes všude vládne právní chaos a nevymahatelnost práva. Právě toto jsou nesmysly (na štěstí zbytečné), o nichž velmi dobře víme. V TSO nic takového nehrozí, neboť tam, kde se nelze vyhnout náhradě škody v případě poškození, tam člověku od člověka prakticky nic nehrozí... Může se stát, jak pravíte, že dojde ke způsobení škody, aniž lze škůdce jednoznačně určit (občanským soudem). I tehdy musí být ovšem škoda poškozenému nahrazena. V takovém případě platí to, co jsme uvedli v odpovědi Karlovi (chod obcí). Nuže, zopakujme to: Možná jsme k programovému prohlášení TSO mohli připojit, že ve vztahu občana k obci platí Dumasovské heslo „Tří mušketýrů“: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Přeloženo do obecního žargonu platí: „Škoda občana je škodou obce a škoda obce je škodou každého občana!“ Tzn., že tam, kde k náhradě škody nedošlo nebo nemůže dojít, hradí občanovu škodu obec. Tím vzniká škoda obci, kterou hradí všichni občané, neboť obec disponuje prostředky (zejména nájmy za pozemky), které jí svěřili její občané. Tím vzniká škoda všem občanům, kteří jsou tak zainteresováni na předcházení takovým škodám i na dohledu, aby škodu způsobenou kterémukoliv občanu nahradil, pokud možno, především škůdce...Pravíte-li, že „Toto vše je nesmírně složitá problematika“, pak my odpovídáme, že není nic jednoduššího. K podpoře Vaší složitosti byste měli uvést takový konkrétní případ, který by „nesmírně složitý“ skutečně byl. My však tvrdíme, že takový případ ani nenaleznete, ani nevymyslíte, že náš jediný odstavec Programového prohlášení TSO před veškerými případy nejen obstojí, ale obstojí velmi jednoduše... Mluvíte-li o poručníku, který nepředpokládá, že by jemu svěřený viník mohl utéci, pak je nedomyšlenost na Vaší straně. Obec přece nesvěří poručnictví takovému občanu, který nemá schopnost ani možnost se tohoto úkolu zhostit tak, aby tím nikomu ve svém okolí nezpůsobil škodu. Takovým poručníkem může být např. provozovatel vězení. Programové prohlášení TSO nemusí zabíhat do všech detailů, které jsou mnohdy již dnes zcela samozřejmé. Vynález řetězů tu přece už máme. Problém tu není v našem údajném „laciném populismu“, ale v tom, že jakmile padne zmínka o řetězech, tu se hned ozvou „odborní“ populisté a budou dryáčnicky rozhlašovat, že TSO chce zavádět otrokářství, teror atp. Což právě podobní „odborníci“ nevyspekulovali např. zákony o tzv. „nepřiměřené obraně“? Což nevymysleli neuvěřitelný pojem: „právo škůdce (zločince, útočníka atp.)“, což se dnes a denně vzájemně neobviňují ze zbabraných zákonů?.. Že TSO „odborníky“ uvedeného druhu popudí? Není žádoucí, aby takoví lidé hledali v TSO možnost svého uplatnění. Slušného člověka (bez ohledu na jeho odbornost, moc, či bohatství) nemůže přece odradit slušnost TSO. Nemá-li lidská kultura skončit sociální a ekologickou katastrofou, musí slušní lidé hledat takové uspořádání sociální organismu, které s konečnou platností umožní jednoznačné „oddělení zrna od plev!“ (chcete-li „ovcí od vlků“). Na jedné straně tu nechceme příliš zdůrazňovat rčení, že „za každým velkým majetkem se skrývá zločin“, na druhé straně ani nechceme usilovat výslovně o přátelství mocných a bohatých, jimž vyčítáme, že pokud jsou slušnými lidmi, pak právě oni měli a mají možnost, něco pro sociální spravedlnost vykonat. Nikoho nechceme soudit předem, ale každého následně podle jeho skutků. Ač si neděláme iluze o tom, že bezmocní a chudí mají tytéž sklony (ne však možnosti) jako mocní a bohatí, přece při změnách sociálního uspořádání nemůžeme počítat s těmi, kteří jsou spokojení se současným stavem, ale pouze s těmi, kteří s ním spokojeni nejsou. Právě na ty se především obracíme... Idea TSO není dnešní, ale již nejméně 90 let stará a právě tak dlouho umlčovaná. Zdá-li se Vám, že 90 let je moc hrr, pak my máme za to, že se to příliš vleče... Dnes již skutečně není romantická doba hodných loupežníků, kteří bohatým berou a chudým dávají. Dnes je naturalisticky surová doba zlých loupežníků, kteří chudým berou a bohatým dávají. TSO má právě nyní, dokud je ještě čas, předejít sociální katastrofě v podobě zoufalého povstání Jánošíků, zahnaných do bezvýchodného kouta. Juro Jánošík také není obyčejnou legendou o slovenském zbojníkovi, ale hluboce mysterijní personifikací sociálního vývoje lidstva se všemi jeho sociálními kolizemi... Vaše ocenění naší úvahy o svobodě vypovídá o Vaši schopnosti zdravé soudnosti i o takové věci, která je ve svém důsledku (domyslíte-li ji) daleko radikálnější (vyvracející veškerou dosavadní „odbornost“) než programové prohlášení TSO. Nepochybujeme o tom, že těch pár dobových předsudků (spíše stereotypů), jež ve svém příspěvku uvádíte jako vážné problémy, dříve či později schopností své inteligence sami překonáte... Legislativa (Radek, 25. 11. 2007 17:54) Vážení nespokojení, Odpověď Radkovi (Legislativa) 1. Jedna věc je objevit nebo vynalézt (to je věc jednotlivého objevitele, či vynálezce) a jiná věc je objevené či vynalezené rozšířit k užitku všech (to je věc mnohosti účastníků výroby). Přirozeně, že objevitel či vynálezce musel překonat spoustu překážek, než dospěl k nějakému výsledku. Obdobně je také k zavedení nové výroby zapotřebí překonávat mnohost překážek. Tak např. je třeba obstarat chybějící výrobní prostory, výkresovou dokumentaci, stroje a nástroje, suroviny, energii, potřebné pracovníky atd. atd. Jedna věc je ovšem o překážkách vědět a jiná věc je jaký postoj k nim zaujmeme: A/ proto není zavedení nové výroby možné B/ to vše je pro zavedení nové výroby nutné zajistit (překonat) Varianta A je jistě pohodlnější, správná je však varianta B. Naše olomoucká iniciativa pro TSO je v roli jednotlivého „objevitele či vynálezce“, jehož úkolem je ukázat lidem možnost bezkonfliktního řešení sociálního organismu (TSO) a obhájit toto řešení v „oponentním řízení“, jehož platformou je naše webová stránka. Obstojí-li věc v oponentním řízení a získá-li dostatečný počet (mnohost) příznivců, přesvědčených, že TSO je skutečně tím nejlepším sociálním organismem, ve kterém by chtěli žít, pak přichází v úvahu výčet problémů (překážek), které je třeba pro jeho zavedení překonat (B). Nevzbudí-li TSO dostatečný zájem, pak nemá smysl se „B“ vůbec zabývat... 2. Při počátečním rozjezdu, dokud TSO netvoří takový počet obcí, jež by vzájemnou spoluprací byly s to zajistit veškeré ZŽP, je třeba do ZŽP realisticky zařadit jen to, co je obec schopna zajistit z vlastních zdrojů (svými podniky), na které může také vystavovat vlastní poukázky (vlastní měnu). Ostatní potřeby budou muset být zajišťovány dosavadním způsobem (nad rámec ZŽP). Postupně, jak se zaběhne (popř. rozroste), se TSO bude moci od centralistických zdrojů uvolňovat nalézáním decentrálních zdrojů, zametávaných dnes totalitními režimy pod koberec. Není třeba předpokládat, že TSO založí banda primitivních povalečů... 3. Slova v závorce „(včetně výjimek)“ se nevztahují k ZŽP, ale k základní pracovní povinnosti, z níž jsou přirozeně vyňaty děti, nemocní, staří atp... Naše programové prohlášení TSO mluví o možnosti odebrání občanských práv tomu, kdo nerespektuje občanská a lidská práva jiných. O odebírání lidských práv (ZŽP aj.) nemluví, ač i to si dovedeme docela dobře představit u těch, kteří lidská práva upřeli jiným (resp. v míře v jaké je upřeli): „Jakou mírou měříš, takovou ti bude naměřeno!“ (Matouš: 7, 2). O provinění proti právům jiných rozhoduje občanský soud, o odnětí občanských práv rozhodují občané v příslušné obci... Konflikty obcí (Radek, 28. 12. 2007 14:35) Dobrý den, vím, že nyní asi není možné najít všechny složité problémy, které se někdy v budoucnu mohou v modelu jako je TSO objevit - a vlastně třeba i znemožnit jeho fungování. Je to možné? Prostě to vyhlásí její zastupitelé. Co když někdo mistrně odůvodní napadení sousední obce? A co když někdo takto zmanipuluje svaz obcí nebo to třeba i seriozně odůvodní? I potom právo veta občana v obci je schopno zabránit boji obcí mezi sebou? Kdo ale rozhodne, co je správné? Co je dobré či zlé? Když se budu cítit napaden či ohrožen, nebude mne asi zajímat, zda druzí uznají moje pocity či moje odůvodnění jako oprávněné. Ale sami říkáte, je to také otázka výkladu! A jsme u toho: Každý si to vykládá, jak se mu to hodí! A pak je konec se všemi krásnými idejemi či předsevzetími. Jsme obyčejní lidé. Není TSO spíše pro nějakou ideální společnost samých dokonalých občanů? Jenže lidé nejsou andělé, tady si každý bude vykládat věci po svém, aby se mu to hodilo. Proč by měl obětovat své zájmy? Obětovat se vlastně pro druhé, to se nyní nenosí... A to je asi vlastnost, kterou by měli mít asi ti občané z TSO? Odpověď Radkovi (konflikty obcí): S TSO se to má jako s hrou v šachy. Zde přece nemá nijaký smysl předepisovat všechny tahy, které hra v šachy umožňuje a zakazovat tahy, které neumožňuje (takové nesmyslné úsilí vyvíjí pouze současné legislativy totalitních režimů). Zde má smysl dát co nejjednodušší pravidla hry, která hráčům umožní svobodnou volbu (libovolnost tahů). Také nemá smysl u hry v šachy obava, že se hráči mohou poprat. Stane-li se tak, pak kvůli tomu nelze pokládat za nedokonalá pravidla hry, ale hráče. Samozřejmě, že šachy nejsou pro notorické podvodníky a rváče, nikdo však ani jim nebrání, aby se o hru pokusili… A jako na pravidlech hry v šachy není nic otázkou výkladu, tak není otázkou výkladu nic na TSO. V sociální oblasti je otázkou výkladu pouze zmatená legislativa současných totalitních režimů. Otázka, zda TSO není jen pro dokonalé občany je téhož rázu, jako otázka, zda šachy nejsou jen pro velmistry. Tak jako úroveň hráčů určuje úroveň hry, tak úroveň občanů určuje úroveň TSO. Ani ta nejnižší úroveň však neohrožuje ani TSO, ani šachy… Každý si vykládá jak se mu to hodí konkrétní životní situaci (konfiguraci šachových figur), nikoli pravidla hry (TSO, či šachů). Každý se tedy zachová (správně nebo špatně) podle svého hodnocení situace. To však neohrožuje pravidla hry, ale jen úspěšnost ve hře. A jako hra v šachy předpokládá, že si hráči potřebný čas ke hře vzájemně obětují, tak již samotné zapojení v TSO představuje určitou míru oběti (solidarity atp.). Nad tuto míru nijaké oběti vyžadovány nejsou… Otázka „bránit se nebo ne“ je sofistická a vymysleli ji „zástupci lidu“ pro ohlupování davů. Veškerý život je možný jen díky obraně. Již na nejnižší kulturní úrovni se musel člověk bránit např. proti surovosti přírody. Jeho obrana je tím účinnější, čím lépe porozumí jejím silám tak, aby je mohl v potřebné míře ovládnout a využít k obraně proti neovládaným silám. Tak jako nelze (a ani nemá smysl) ovládat veškeré síly přírody, tak nemá smysl stavět se proti veškerému zlu. Smysl má bránit se zlu v dostatečné míře, např. zakládáním samosprávních obcí TSO… Protože TSO má obranný charakter, nelze z jeho strany očekávat nijakou útočnost. Ani Vaše obava, že agresi mohou vyhlásit zastupitelé obce nedává smysl, neboť obce v TSO nijaké zastupitele nemají. Pravíte-li: „Co když někdo mistrně odůvodní napadení sousední obce?“ pak mluvíte v abstraktních pojmech o ničem. Pokuste se sám o nějaké konkrétní „mistrné odůvodnění“ a pak bude o čem (konkrétně) polemizovat. Tam, kde vládne občanské veto, tam nelze obec (tím méně svaz obcí) zmanipulovat, neboť i totální manipulace všemi (bez výjimky) je v současných totalitách možná jen do určité míry (nikoli totálně)… Otázka „Kdo ale rozhodne, co je správné?“ je rovněž sofistická. Což se tak tážeme při hře v šachy? Prostě táhneme tak, jak umíme a jak sami pokládáme za vhodné. Jinak nehrajeme my, ale někdo jiný za nás. Jde o to, abychom dopláceli pouze na své vlastní, nikoli na cizí, špatné tahy. Jen tak se můžeme vyvíjet na základě svých vlastních zkušeností a tedy prožívat svůj vlastní život, nikoli cizí život, jako při koukání na TV. Úkolem TSO není předepisovat „co je správné“, ale umožnit lidem, aby to správné mohli hledat sami, aby se sami mohli přesvědčit, „co je správné“ a co nikoli a hlavně, aby při tom nikoho nepoškodili, v nejhorším případě aby nahradili škodu. Současné totality nám nic takového neumožňují, neboť nám neustále vnucují „správné a nesprávné“ podle vůle svých (státem jmenovaných) „odborníků“ (zákonodárců atp.)… -zmp-
ani jsem nepoděkoval za odpověď.
1. Ještě bych doplnil svoji reakci: Neumím si představit, jak by se mohl prosadit model TSO, jestliže existují normy, zákony a předpisy EU, které určitě jsou a budou v rozporu s tím, co chce TSO (např. daně - kdy finanční úřady nebude zajímat, že je nějaké území, které pracuje v modu TSO. Fin. úřad bude chtít své daně, dph atp.)
2. Jestliže dojde na burze ke změně kurzů měn nebo ke zdražení vstupů do výroby - energie, ropa, suroviny aj. - potom na to bude muset reagovat zdražením i TSO. Zejména při samotném vzniku a počátečním rozjezdu TSO, který asi bude na nevelkém území, tak nemůže být takové území – obce imunní proti nějakým razantním výkyvům vstupů, nemýlím-li se.
3. V Programovém prohlášení OF máte: Lidská práva a povinnosti (dle zákona) = právo na uspokojení základních životních potřeb a základní pracovní povinnost (včetně výjimek)… Co to prosím znamená? Jaké výjimky v lidských právech a povinnostech máte na mysli? Jaké jsou důvody odebrání lidských práv a povinností a kdo je bude odebírat?
Děkuji Radek
Vaše argumentace budí dojem, že není možné znemožnit chod takové obce.. Pevně věříte v to, co hlásáte. To Vás samozřejmě šlechtí, ale na druhou stranu je zde otázka Vaší sebekritičnosti. Odpověď "Karle": Než riskovat zneužití sociální svobody (práva veta), to ať jsou raději všichni sociálně nesvobodní!... je spíše zlehčením obavy té paní. Nezlehčujete obavy z možného ohrožení? Já skutečně vidím jako velký problém, že jedna obec by mohla napadnout druhou.
Říkáte, že s tím souvisí špatně chápané křesťanství („uhodí-li tě kdo do tváře, ukaž mu druhou“ atp.). Je to určitě klíčová otázka: Bránit se nebo ne? Jestli to křesťané mají postaveno dokonce jako hlavní zásadu, jsem ani netušil. Takže lidé, lidstvo tyto věci řeší už delší dobu... Netušil jsem, že i křesťanství.
Trestání (Radek, 18. 01. 2008 18:51)
Píšete, že musíme odlišovat práva všeobecně lidská od práv občanských. Potom tedy základní životní potřeby nesouvisí s občanskými právy, ale s právy všeobecně lidskými. Také právo na život je asi právo všeobecně lidské.
Jak by tomu bylo v TSO - bude tam trest smrti? Je to velmi sporná věc, protože může dojít k justičnímu omylu. Kdo a jak by si vzal na triko, že souzený člověk si zaslouží smrt? Bude platit oko za oko, zub za zub a nebo zavládne odpuštění a spíše se snažit věci řešit ne tak krutě? Může být tedy odebráno všeobecně lidské právo? Kdo a jak by do těchto věcí zasahoval - soudce, postižení, občané obce? Kdo by hájil souzeného? Kdo bude v TSO platit tyto procesy?
Jaké pravomoci budou mít ti lidé, jak je nazýváte "poručníci"? To budou vězně - odsouzené úkolovat? Co vše budou moci? Kde je hranice toho, co odsouzenec bude muset udělat?
Kdo bude chránit práva odsouzeného? Co když poručník bude nějaký surovec či se bude mstít odsouzenému? Děkuji
Odpověď Radkovi (trestání):
Ano, ZŽP nesouvisí s občanskými právy, ale s právy všeobecně lidskými, jejich zabezpečování však souvisí se samosprávní obcí, v níž rozhodují plnoprávní občané. Pokud člověk není občanem, musí příslušet k obci skrze některého občana (rodiče, poručníka atp.). Jedna obec totiž nemůže ZŽP zabezpečovat pro veškeré lidstvo...
Pojem „právo na život“ je suchopárně intelektualistický právnický nesmysl. Člověk přece není počat, ani se nerodí na základě práva, ale na základě lidské přirozenosti. V TSO je prvořadý respekt k lidskému životu, který je garantován důsledným vymáháním povinnosti „nahradit způsobenou škodu“ (vč. škody na životě), a to i v případě, že škůdce není dopaden (tehdy škodu nahrazuje obec)...
S pojmem „náhrada škody“ je pojem „trest“ neslučitelný. Jak jsme na těchto stránkách již vícekrát uvedli, TSO a slušnost vůbec nezná pojem „trest“, ale pouze a jen pojem „náhrada škody“ (jejíž míru a způsob určuje poškozený). V tomto smyslu je zavádějící také pojem „trest smrti“. Je-li vrah dopaden, tu jsou poškozenými pozůstalí po jeho oběti. Je tedy na nich, aby určili míru a způsob náhrady škody. Pokud určí náhradu v duchu „život za život“, musí jim být vrah vydán na milost a nemilost. Přirozeně, že i zde je možné odpustit. K odpouštění je však oprávněn pouze a jen poškozený...
Míra odebrání všeobecně lidského práva přichází v úvahu tam, kde škůdce poškodil (odebral) všeobecně lidská práva své oběti. O tom však rozhodne občanský soud (poškozený rozhoduje pouze o míře způsobené škody)...
Do těchto věcí smí zasahovat jen ti, jichž se bezprostředně týkají a občané pověření spornými stranami (obžalovanými a žalujícími) k výkonu obžaloby, obhajoby a soudu. Soudce (jímž může být kterýkoliv plnoprávný občan) ovšem rozhoduje pouze a jen o vině, či nevině obžalovaného a o míře odejmutí (či neodejmutí) jeho práv (občanských i lidských). Náklady na soudní řízení jsou součástí způsobené škody. Hradí je tedy odsouzený, nebo obec (v případě nedopadení škůdce)...
Poručníkem je každý občan, jemuž jsou svěřeni lidé bez občanského práva. Poručníkem je tedy v principu i rodič nezletilého dítěte, či nesvéprávného člověka. Pravomoc poručníka je v takovém případě omezena „všeobecně lidským právem“ svěřence...
Je-li svěřencem odsouzený škůdce, jenž není zbaven lidských práv, pak je pravomoc poručníka omezena předem určenou mírou náhrady škody. Jakmile je škoda nahrazena, svěřenec si může zvolit jiného poručníka (pokud byl zbaven občanských práv trvale, nikoli jen na dobu nahrazování škody). Zvolený nový poručník je pak omezen „lidskými právy“ svěřence...
Je-li svěřencem zločinec, jenž je řádným soudem zbaven veškerých lidských práv, pak pravomoc poručníka (zpravidla poškozeného) není ničím omezená. V takovém případě je svěřenec poručníkovi vydán na milost a nemilost. Bude-li poručník surovec, jenž se bude odsouzenému mstít, pak má odsouzený smůlu (tak jako ji měla jeho oběť). Pokud poručník svěřence neusmrtí, zůstane u něj svěřenec jako zcela bezprávný (otrok). Pokud mu poškození částečně odpustí, nabývá v míře odpuštění určitou míru lidských práv a zůstává pod poručníkem jen s tímto omezením. Pokud mu poškození odpustí vše, nabývá veškerá lidská práva (občanská práva mu může vrátit pouze obec) a může si poručníka zvolit sám (ten ovšem musí s jeho volbou souhlasit)...
Odsouzený má pouze ta práva a v té míře, jaká mu přizná občanský soud. Na tato práva odsouzeného může dohlížet jeho obhájce, jenž se v případě jejich poškozování může obrátit na občanský soud. Kterýkoliv plnoprávný občan se však může obrátit na občanský soud, cítí-li se být jednáním poručníka pohoršen (a tedy poškozen). Odsouzený to však na nikom nemůže nijak vymáhat (jako to na něm nemohla vymáhat jeho oběť)...
Nic z uvedeného není spekulativním „předpisem“ (svobodní občané o těchto věcech mohou rozhodnout i jinak), ale vyplývá to z logiky věci (z důsledného domýšlení TSO)...
přiměřené trestání (Radek, 08. 03. 2008 22:45)
Dobrý večer, když jsem se ptal minule na banální otázku: trestání dospělých, netušil jsem, že by se moje otázka mohla rozvinout do další, která mne napadla poté, co ministryně Džamila Stehlíková navrhuje úplný zákaz fyzického trestání dětí. Nyní se to stalo dokonce mediálně přetřásanou věcí!
Moje otázka zní: trestat či netrestat děti fyzicky? Samozřejmě, že myslím adekvátně a normálně, ne tak, že mu natluču, až bude mít modřiny!
Stehlíková Džamila říká, že prý „v Německu už podobný zákon mají a násilí proti dětem kleslo skoro o třetinu“.
Dále říká: „Myslím, že fackování nebo pohlavkování dětí je prvním krokem k jejich týrání.
Je to podobné jako u měkkých drog, přes které se člověk dostane k tvrdým…chceme změnit zákon o rodině tak, že rodičům úplně zakážeme použití fyzického násilí, jehož cílem je způsobit dítěti bolest… a také tresty, jejichž cílem je snížit důstojnost dítěte…“
Vůbec nevím, za koho mluví tato paní, která neumí pořádně ani mluvit česky… Kdo z ní udělal ministryni, která vůbec neuznává tradice a hodnoty této společnosti? Podle výslovnosti bych ji tipl na nějakou – ale to je jedno z jaké… krajiny sem přišla, ale doma by ji asi vyhnali karabáčem, kdyby jim chtěla měnit jejich hodnoty. Tady štárá do všeho.
Před časem se chtěla stát slavnou tím, jak navrhovala, aby si homosexuálové mohli adoptovat, nebo mít děti.
Na jedné straně tedy chce měnit tradiční hodnoty většinové společnosti, ke kterým patří také odměna neposlušnému dítěti v podobě adekvátního plácnutí v případě, že rodič to uzná za vhodné a už žádný jiný argument na dítě neplatí. Na druhé straně chce zachovat neměnné hodnoty homosexuální menšině (nehledě na to, že homosexuálové, hlavně ženy, nynější zákon lehce obejdou, nechá-li se jedna uměle oplodnit).
Samozřejmě že jsem proti bezdůvodnému či hrubému bití dítěte. Ale ve snaze ochránit děti zákonně před hrubostmi a násilím, které používají nějací magoři – tak zákon zabrání normálním rodičům udělat přítrž nějakým vylomeninám neposlušných dětí. Nechť soudy a policie hlídají třeba přiměřenost trestu, ale ne jakékoli užití facky. Nějaký výrostek tady bude nadávat učiteli či spolužákům, bít se a vy ho prý můžete jen slovně usměrňovat. Také si myslím, že její srovnání facek s drogami je zcela mimo mísu. Ona prostě provokuje (např. s tzv. národnostními menšinami, kterým vůbec nerozumí atp.) a myslí si, že bude zajímavá! Radek
Odpověď Radkovi (přiměřené trestání):
„Kdo šetří metlu, nenávidí syna!“ (biblická kniha Přísloví: 13, 24)
Mýlíte se v tom, že by paní Džamilu za její návrh „doma hnali karabáčem“. V arabském světě se děti předškolního věku skutečně vůbec netrestají, ale je jim dána úplná volnost (doslova vyrůstají na ulici). Tak lze jméno „Arab“ pojímat jako „a-rab“ tj. „ne-otrok“ (svobodný). Jakmile však děti dorostou do školního věku, tu jsou lámány tvrdou, na naše poměry až krutou náboženskou kázní. Odtud patrně pojem „muslim“ (česky = otrok). Islámská kultura tedy přistupuje k člověku jako k přirozeně svobodnému, kterého je třeba podrobit tvrdé umělé kázni, jakmile je duševně a tělesně schopen takovou drezúru vydržet.
Evropská kultura, která je svým původem žido-křesťanská, přistupuje k člověku naopak jako k přirozeně nesvobodnému, kterého je třeba již od nejútlejšího věku cílevědomě vést (vychovávat) na cestě k individuální schopnosti svobody (svobodomyslnosti). Idea, že se člověk rodí svobodný, deklarovaná stále častěji v souvislosti s tzv. „Listinou základních lidských práv a svobod“ (přijatou 10.12.1948 Valným shromážděním OSN) je tedy ryzím arabismem. Džamila tedy není ani zdaleka první, kdo vnáší (resp. chce vnášet) orientální arabismy do evropské kultury...
Otázka, zda děti tělesně trestat či netrestat je otázkou, zda děti vychovávat či nevychovávat. Sklon k tělesnému trestání dětí je příznačný pro muže, jako je vůbec výchova doménou principu otce (božského či lidského). Pečující ženy mají spíše sklon k duševnímu trestání dětí (okřikování, zakazování, citovému vydírání atp.), jako je výchova vůbec cizí principu matky (božské, či lidské).
Nuže, co vlastně sleduje arabistická žena Džamila zákazem tělesného trestání dětí? Vyřazení otce z výchovy!
Co sleduje Džamila úsilím o svěřování dětí do péče zženštilých homosexuálů?
Vyřazení otce z výchovy!
A co sleduje Džamila připouštěním pouze slovního usměrňování dětí?
Vyřazení otce z výchovy a jeho nahrazení zženštilým duševním trestánín dětí!
Ujasněme si tedy rozdíl mezi duševním a tělesným trestáním:
I když duševní trest následuje ihned po přečinu, dítě pociťuje bodání v srdci a rodičův hněv, který neumí dát jednoznačně do souvislosti se svým přečinem. Moralistickým teoriím, jež na něj rodiče verbálně chrlí dítě nerozumí, protože ještě nemá vyvinuté chápání logiky abstraktních pojmů. Zpočátku tedy dítě reaguje pláčem a pocitem křivdy. Protože ho v jeho omylu nikdo neusměrní, ale následuje další moralizování nebo ignorace plačícího dítěte, je dítě s bolestí v srdci a pocitem křivdy ponecháno samo sobě. Není to snad duševní týrání? Následují-li navíc obvyklé zákazy (večerníčků, chození ven atp., často je dítěti zakázáno něco, co jeho výchově prospívá), je duševní týrání dítěte zcela nesmyslně prodlužováno. Dítě si časem na křik a zákazy zvykne (co jiného mu také zbývá), takže již nepláče ale dusí v sobě křivdu, k níž zvolna připojuje vzdor (chorobnou nenávist), nebo rezignaci (chorobný pocit viny, strachu, méněcennosti atp.). Je příznačné, že ten, kdo dítě okřikuje (např. „obuj si papučky!“), nedbá na to, aby se dítě jeho příkazem řídilo (aby si papučky skutečně obulo), ale jen své okřikování opakuje, všimne-li si náhodou, že se tak nestalo. Tzn., že takový rodič dítě nevychovává, ale pouze se na něm odreagovává...
Pokud po přečinu ihned následuje tělesný trest (bez duševního týrání), dítě si uvědomí za co je potrestáno. Pokud tělesným trestem nezpůsobíme dítěti dlouhodobou bolest a pokud mu nedovolíme (dalším tělesným trestem nebo jen jeho náznakem) kvůli trestu plakat (tzv. „fňukat“), potud mu nedovolíme rozvíjet pocit křivdy (nerozvine-li v sobě pocit křivdy, nemusí ho ani dusit). Takto trvá trest jen krátce (časem pouhý okamžik), dítě na něj rychle zapomene a hraje si bez stresu dál. Ví však (bez dalšího spekulování) jednoznačně, co nesmí.
Tvrdí-li Džamila: „že fackování nebo pohlavkování dětí je prvním krokem k jejich týrání“, pak svou nepatřičnou „péčí“ ukazuje, že otcovské výchově vůbec nerozumí (příp. nechce rozumět)...
Praví-li Džamila, že tělesné trestání je přechodem k tělesnému týrání, jako jsou „měkké drogy přechodem k tvrdým“, pak mate tělesné (fyzické) s duševním (halucinogenním). K drogám lze přirovnat právě jen duševní trestání, které ona propaguje, nikoli tělesné trestání, které ona skandalizuje...
Matení tělesného s duševním ovšem nemůže vést k ničemu rozumnému, maximálně k naprostým absurdnostem. Praví-li Džamila, že mimo tělesných trestů chce zakázat „také tresty, jejichž cílem je snížit důstojnost dítěte“, pak mluví také o zákazu duševního trestání, které jinak doporučuje (jako „slovní usměrňování“) náhradou za tělesné tresty.
Džamila chce tedy ve skutečnosti zakázat veškeré trestání (tělesné i duševní), čímž vlastně útočí proti veškeré výchově (správné i nesprávné):
Pokud dítě netrestáme tělesně (nevychováváme), ani duševně (nedeptáme), vypěstujeme si z něho bezcitného až hystericky trucovitého a nezvladatelného spratka. Jak často lze vidět na veřejnosti matku, bezradně vlekoucí vřeštícího a kolem sebe kopajícího despotu.
Tolik Džamila jako arabistická žena...
Jako politička (zástupkyně lidu) Džamila praví: „v Německu už podobný zákon mají a násilí proti dětem kleslo skoro o třetinu“.
Její argumentace se tedy odvolává na omezování tzv. kriminality (v daném případě tělesného týrání dětí - duševní týrání dětí ji tolik nevadí, protože není tak zjevné). Džamila ovšem nedomýšlí, že zdrojem kriminality jsou lidé, jejichž nesprávná výchova (duševní trestání) vyústila v nenávist, nebo bez jakékoli výchovy (bez duševních či tělesných trestů) vyrostli v bezcitné a nezvladatelné spratky. Sociální „odbornost“ paní Džamily tkví tedy v tom, že chce kriminalitu omezovat zvyšováním produkce nevychovaných nebo špatně vychovaných kriminálníků. Až se jí to podaří, bude růstem kriminality zdůvodňovat nutnost tělesného trestání dospělých na veřejnosti (např. mlácení protestujících občanů pendreky, střílení do nich gumovými či ostrými projektily, proudy kyselé vody, slzných granátů atp.).
Džamila politička tedy praví: „chceme změnit zákon o rodině tak, že rodičům úplně zakážeme použití fyzického násilí, jehož cílem je způsobit dítěti bolest“. Způsobovat bolest dospělým (slušným i kriminálníkům) jí nevadí, pokud ji způsobuje stát (jeho represivní složky). Aby se rodina nevymykala násilnickým zájmům státu a nepřestala ho snad zásobovat tolik potřebnými kriminálníky (na něž se může státní represe odvolávat), musí být rodině odňata veškerá otcovská práva (výchova). Pouze mateřská práva (péče) smí být rodině ponechána, jako ani otrokář nemůže svému otroku upřít základní péči, která ho udrží při pracovitém životě.
Státní potlačování práv otce v rodině ovšem není nic nového. To nové, co přináší Džamila, je úmysl zabránit řádné výchově i v rodině bez otce. Je to útok na ty matky, které jsou natolik moudré (dokážou se natolik povznést nad přirozenost svého pohlaví), že se mimo mateřské péče věnují také otcovské výchově, při níž dávají přednost tělesným trestům před duševním deptáním...
-zmp-