Různé k TSO XV.
ještě k TSO (pracovní skupina):
Je TSO něčím přirozeným nebo umělým?
Odpověď pracovní skupině (ještě k TSO):
Nezvyklost názvu „trojčlenný sociální organismus“ (TSO) není dána samotnou realitou, ale naším tendenčním přístupem k ní. Svět který známe ze své obvyklé každodenní zkušenosti, je světem relativních projevů, založených na kontrastu protikladů (vnější/ vnitřní, muž/žena, temné/světlé, nahoře/dole, nemocné/zdravé, zlé/dobré atp.). Tak ho také našemu vnímání zrcadlí naše smysly. V prostoru nám tyto relativní protiklady zrcadlí současně vedle sebe (např. jako úplněk Měsíce v okolní temnotě) a v čase postupně za sebou (např. jako střídání dne a noci). Jenže:
„Naše smysly nás neklamou, ale náš úsudek nás klame!“ (J. W. Goethe)
Náš úsudek se totiž k vnímaným protikladům staví jako soudce ke sporným stranám (žaloba/obhajoba):
A/ Spravedlivý (poctivý) soudce nejdříve řádně vyslechne (vnímá) výpověď obou sporných stran (v čase = jednu po druhé), potom obě výpovědi vzájemně porovná (v prostoru = uvede je do vzájemného kontrastu současně vedle sebe = uvažuje o nich) a teprve potom ke každé zvlášť zaujme své stanovisko (v čase = posuzuje jednu po druhé), tj. vynese svůj soud (nesympatické/sympatické = vinné/nevinné)
B/ Nespravedlivý (nepoctivý) soudce zaujímá své stanovisko (nespravedlivý soud) předem (nesympatické/sympatické), podle kritérií, jež s předmětem sporu nijak nesouvisí (např. nepříjemné/příjemné, cizí/blízké, bohatý/chudý, štědrý/lakomý atp.), takže vzájemné porovnávání je již zbytečné (= vyloučené uvažování). Nespravedlivý soudce se tím předem ztotožňuje s výpovědí jedné ze sporných stran (žaloby či obhajoby), čímž se stává ve sporu svědkem jedné strany (žaloby, či obhajoby), takže v daném případě nemůže být a nesmí být soudcem.
Jinými slovy, spravedlivý soudce (A) se od nespravedlivého (B) liší tím, že umí vyloučit své předběžné stanovisko (tendenční soud), resp. umí k předběžnému stanovisku nepřihlížet (nebere v úvahu svůj předpoklad). Problém je v tom, že umění spravedlivého soudu nám není přirozené. Pokud si toto umění neosvojíme umělým (řemeslným) překonáváním své vlastní přirozenosti, neumíme správně (spravedlivě) posoudit ani nic z toho, co našemu vnímání zrcadlí naše smysly, neumíme pravdivě poznávat svět relativních projevů, v němž žijeme. Posuzujeme relativní protiklady jednotlivě tak, že bereme v úvahu jen to, co je nám sympatické (např. světlo), zatímco to nesympatické (např. tmu) z úvahy vylučujeme (nepravý positivismus). Naše uvažování (myšlení) o světě je tak vždy jednostranné, jako vážení nepoctivého trhovce, skrytě ovlivňujícího misky vah prstem. Proto si vlastně vůbec neuvědomujeme, že naše smysly našemu vnímání zrcadlí vždy dvojici relativně kontrastních protikladů.
Prvním učitelem duálního pojímání vnímané reality byl již v době praperské (předhistorické) Zarathrušta (Zoroastr atp.), jenž byl vlastně prvním učitelem poctivého uvažování (myšlení) o vnímaném, učitelem tzv. „dualismu“.
Potřebnou kvalifikaci pro spravedlivý soud tedy získáme jen tehdy, naučíme-li se Zoroastrovu poctivému (netendenčnímu, nejednostrannému) uvažování o vnímané duální (relativní) realitě. Avšak ani tento relativismus není ještě dokonalý.
Spravedlivý soudce, stavící se mezi sporné strany (mezi objektivní relativní protiklady) si totiž může uvědomit sebe sama („já jsem“ ten, který spravedlivě soudí), jako toho třetího mezi dvěma svědky (spornými stranami). A protože bez sporných stran není soudce (není co soudit), představuje Zoroastrův objektivní dualismus a subjektivní poznání sebe sama vzájemně neoddělitelnou trojici (trojnost).
Prvním učitelem trojného pojímání vnímané reality byl na přelomu věků (starý/nový letopočet) Ježíš Kristus.
Z věci je zřejmé, že pojem „trojnost“, je nezvyklý jen pro určité dva druhy ignorace:
a/ ignorace relativity = tendenční uvažování = jednostranné uvažování o vnímané realitě = nepravý positivismus;
b/ ignorace subjektu = relativní uvažování = oboustranné uvažování o objektivní dualitě = nedokonalý relativismus.
Pokud se naučíme nic neignorovat, poznáme vnímanou realitu pravdivě, jako ve všem všudy trojnou.
Vše ve světě je trojné. Jen to, co je výhradně dílem člověka, trojné není. Výhradním dílem člověka není např. dům, který se neobejde bez materiálů (cihlářské hlíny atp.), jež jeho dílem nejsou. Výhradním dílem člověka jsou jen jeho vnitřní individuální schopnosti (uspořádání duševního organismu) a jeho vnější mezilidské vztahy (uspořádání sociálního organismu). Nejsou-li také tato díla lidská uspořádána trojčlenně, působí nutně na ostatní trojčlennou realitu (na vnější objektivní přírodu, vnitřní objektivní přirozenost a subjektivní sebevědomí) třikrát ničivě. Jeho kultura (myšlení) jako zhoubné bujení, jeho ekonomika (cítění) jako horečnaté chřadnutí, jeho politika (chtění) jako teror.
Z toho, co má účast na výhradně lidském díle (individuálním poznání a sociálním organismu) je dokonale trojčlenná pouze lidská tělesná přirozenost, spočívající na spolupůsobení tří na sobě jinak nezávislých soustav, přičemž každá z nich je současně vnitřní i vnější:
1/ soustava nervově-smyslová (mozko-míšní);
2/ soustava rytmická (cirkulace krve, tělesných šťáv a dýchání);
3/ soustava výměny látek a vnějších údů.
Lidská duševní přirozenost je sice ve svém zárodku trojčlenná (cítění, myšlení, chtění), pro svůj přirozený sklon k jednostrannosti (nemyšlení) i pro své umění nereálného myšlení (nedokonalý relativismus) se však trojčlenně nechová. Také lidský sociální organismus je ve svém zárodku trojčlenný (ekonomie, kultura, politika). Protože však vždy podřizuje ostatní články totalitě jednoho (odtud trojí totalita sociálního organismu: kulturní, politická, ekonomická), nechová se trojčlenně, ale vždy totálně jednostranně.
Z věci je zřejmé, že samotná trojnost článků nestačí, neboť je tu přirozený sklon k boji o totální nadvládu jednoho z nich nad ostatními (srovnej starořímské „triumviráty“). Tím je nastolen požadavek takového sjednocení trojnosti, v němž na jedné straně žádný z článků nedominuje nad ostatními, na druhé straně však požadovaný jednotící prvek do trojnosti článků nevstupuje jako článek čtvrtý. Požadavek sjednocení trojnosti je tedy požadavkem trojjedinosti, v níž sjednocení přichází z nitra samotné trojnosti, aniž se trojnost článků změní v totalitu jednoho z nich.
V našem návrhu TSO jsou tři na sobě nezávislé články (ekonomika, politika, kultura) spojeny v trojjedinost subjektem každého člověka, který je zapojen do všech tří článků TSO tak, že je v každém z nich vybaven takovými právy a povinnostmi, která přirozené sklony k sociální totalitě účinně neutralizují.
Na základě uvedeného vybavení každého občana TSO, se původní koncept „trojčlenného sociálního organismu (TSO)“ pozměňuje na koncept „trojjediného sociálního oragnismu (TSO)“.
Toto sociální prostředí (TSO) je pak s to vychovávat takové subjekty, které budou s to spojit v trojjedinost také své vlastní duševní schopnosti (cítění, myšlení, chtění). TSO tedy není jen pro dokonalé subjekty (spravedlivé soudce), neboť tyto si sám teprve vychová (sociální totalita vychovává jen nespravedlivé soudce).
Na základě uvedeného je třeba říci, že:
Na otázku, zda je TSO něčím přirozeným nebo umělým, tedy odpovídáme: Trojčlennost je ve všem všudy zcela přirozená. Trojjedinost, je výhradně v lidských dílech (v individuálním poznání a v sociálním organismu) umělá (umělecká)...
-zmp-
k podobenství vah (Tom): V politice je přece stejná (v tuto chvíli trvale) vznikající nerovnováha, způsobovaná poškozováním bližního bližním, a stejně tak jako ekonomika usiluje o rovnost prostřednictvím nabídky, tak politika usiluje o rovnost prostřednictvím soudu, který přikáže náhradu škody. Tedy i politiku lze vnímat jako váhy vyrovnávané z nerovnováhy do rovnováhy prostřednictvím občanského soudu. Jediný rozdíl tu vidím v objektivitě (ekonomika), resp. subjektivitě (politika) příčiny nerovnováhy. Odpověď Tomovi (k podobenství vah): V prvé řadě je třeba říci, že existují dva druhy opaků: naprostý opak a pravý opak A/ naprostý opak lze naznačit mechanicky jako vzájemné protipůsobení sil „akce a reakce“, ideálně pod úhlem 180° (→←) Např. přichylování vah do rovnováhy (ekonomika) je naprostým opakem vychylování vah z rovnováhy (kultura). B/ pravý opak lze naznačit mechanicky jako působení síly na páce, ideálně pod úhlem 90°, jak to naznačuje symbol Tau (T) Např. rovnováha vah, jako horizontála T (politika) je pravým opakem vertikálního vychylování vah (ekonomiky a kultury). 1/ rovnováha (politika), kterou lze matematicky vyjádřit jako tzv. „rovnici“ (X = X), je principem statické konstrukce samotného mechanismu vah (), tj. výchozím stavem pro následující dynamické uvažování. Tak i ve vývoji sociálního organismu je prvotním stavem totalita politiky (rovnosti) - srovnej např. Platónův ideál „vlády moudrých“ (tj. sen o původním stavu). 2/ vychylování vah z původní rovnováhy (kultura), je stavem dynamického uvažování, jež může až následně vyjít ze statické rovnováhy (totality politiky), jako její pravý opak 3/ přichylování vah do původní rovnováhy (ekonomie), je stavem dynamického uvažování, jež může až následně vyjít jako naprostý opak z předchozího dynamického uvažování (kultury) 4/ mezi oběma dynamickými stavy (2 a 3) je mezistav statické nerovnováhy, který lze vyjádřit matematicky jako tzv. „nerovnici“ (X ≠ Y). Tento mezistav ovšem není samostatným vývojovým stavem, ale ukazuje pouze maximální možnou míru kultury a ekonomie, v rámci daného mechanismu vah Nuže, z uvedené trojice stavů (1,2,3) je zřejmé, že statická politika (1) v žádném případě není tímtéž jako dynamická ekonomie (3)... Je-li v konkrétním případě politická rovnost (1) narušena poškozením jednotlivce, tu tím ještě není narušena platnost obecného principu (ústavy, zákona atp.) politické rovnosti (1). Právě s odvoláním na tento obecný princip (Ústavu) rovnosti se může poškozený obrátit na občanský soud, který jeho poškození potvrdí (nepotvrdí) a určí (neurčí) škůdce, na němž pak poškozený vymáhá náhradu škody (míru škody ani způsob její náhrady totiž v TSO neurčuje občanský soud, ale poškozený). Je to tedy poškozený, nikoli politika (např. soud), kdo v daném případě usiluje o nastolení původní rovnováhy (rovnosti)... Nyní si také můžeme uvědomit, že nejen stav statické rovnováhy, ale také oba dynamické stavy vah (kultura a ekonomie), mají duální charakter: X/ misky vah se z původní rovnováhy vychylují dvěma naprosto opačnými směry: a/ jedna miska vah se vychyluje nahoru (kultura) b/ druhá dolů (nekulturnost) Y/ misky vah se do původní rovnováhy přichylují dvěma naprosto opačnými směry: a/ jedna miska vah se přichyluje dolů (ekonomie) b/ druhá nahoru (anti-ekonomie) Nyní můžeme říci: Poškození jednotlivce má charakter nekulturnosti (Xb), zatímco náhrada škody má charakter ekonomie (Ya). Náhrada škody totiž představuje vyvolání (vynucení) nabídky (náhrady škody) poptávkou (poškozeným). Anti-ekonomie (Yb) je dynamickým stavem vyvolávání poptávky nabídkou (vnucování nabídky). Takto vyvolaná poptávka (vynucená), má pak (podobně jako poškození) charakter nekulturnosti (Xb)... -zmp- Prac. tým: Odpověď: To je přirozeně totalitní záměr (multikultura). Až bude nejhůř, rozpoutají
Konkrétně jde o ekonomiku, kterou připodobňujete k vahám uváděným z nerovnováhy do rovnováhy. Toto prezentujete v kontrastu k politice, jakožto vahám v rovnováze. Ačkoliv souhlasím s tím, že principem ekonomiky v TSO je tendence vyrovnávat trvale vznikající nerovnováhu, mám za to, že dávat toto do kontrastu k politice je neoprávněné.
dotaz:
http://www.cez-okno.net/clanok/kolonizace-sveta
Náhodou se mi dostal odkaz na toto video, kde se popisuje, jak bude asi do
20 let polovina Evropy muslimská. Nejprve se mi to zdálo jako nesmysl. Ale
po shlédnutí jsem zůstal skoro v šoku. Je to vůbec možné? Je. Zde ženy rodí
cca 1,3 dítěte na rodinu. Muslimové mají cca 8 dětí.
Takovou vysokou porodnost asi nedokáže nastartovat žádná dotační politika
státu.
Znamená to tedy konec křesťanské Evropy?
Copak o tom vládcové Evropy či světa nevědí? To nemohou učinit nějaká
opatření?
Nebo je to snad záměr?
Kdyby to byl záměr, potom ale stejně všichni budou postiženi. I oni.
Nebo je to nutný vývoj světa? Má to asi takto být?
Myslím si, že rozumnou dotační politikou by se vcelku v pohodě dala udržet
porodnost tak, aby každá rodina mohla mít 2-3 děti. Další krok by byl
omezení přílivu imigrantů. Ale co s těmi, kteří jsou tu dnes? Už jen ti, co
zde žijí to demograficky obrátí naruby do 20-30 let.
Jenže u vládnoucích není ani vůle cokoli měnit. Resp. oni to změnili, oni
zrušili výhody žen a rodin v době mateřství, snížily dávky rodičovské dávky
rodinám na minimum, atd. atd.
Imigranti jsou ve školách pro přistěhovalce zabezpečeni lépe, než naši
domácí lidé. Ve školách pro imigranty je špičková učební techniky, vybavení.
Týmy lektorů atd atd. To neexistuje ani v dobře vybavených městských
školách, natož někde na vesnici.
Mám dojem, že toto bylo velmi důmyslně a dlouhodobě připravováno a
legislativně v rámci světa nebo minimálně EU to mají velmi dobře ošetřeno.
Imigrace má zelenou. Rozvrat rodin, rozvrat domácí kultury, v Evropě můžeme říci
křesťanské kultury - si myslím byl takto připraven.
totality občanské války jako v Africe.
Není řešení než TSO.
zmp
se zájmem jsem si přečet návrh ústavy. Chci se poptat na to, jak je v ústavě řešeno právo lidí, kteří nechtějí žít tradičním rodinným životem. Ústava mluví jako o základním článku jenom o rodině.
1. chybí definice rodiny
2. dle mého názoru, základním článkem společnosti je jedinec, nikoli rodina.
Jedinec je nositelem inteligencí, zatímco jakákoli společenská struktura je pouze nositelem schématu, které je relativní a omezené platným paradigmatem. Toto funguje v dobách stabilního paradigmatu ovšem ne nyní v době jeho změny. V dobách změn je nutno spoléhat se na inteligenci jedince, nikoli na přežilá schémata starého paradigmatu. Jedinec se svou inteligencí může navrhnout a realizovat nová schémata vhodná do nového paradigmatu. Toto nikdy nemůže udělat společnost ani rodina.
3. jakákoli struktura, organizace, společenství, by tu měla být především proto, aby podporovala sebe-realizaci jedince a vzájemnou sounáležitost všech členů společnosti.
I rodina by měla plnit tuto roli, i když toto nejsou jediné funkce, které může plnit. Buď se bude důsledně podporovat reprodukční funkce rodiny a ty ostatní ne, anebo se nutně musí přepsat definice rodiny. (Spíše bude fungovat ta druhá možnost)
Rodina, jak je postavena v současnosti, nepodporuje seberealizaci, snad jenom reprodukční funkce a funkci služby.
Toto se do budoucna bude měnit a začíná to již nyní. Seberealizační a inspirativní funkce se začínají teprve objevovat a jdou spíše mimo rodinu a rodinné vazby. V návrhu nové ústavy by bylo vhodné to respektovat a zohlednit nové společensko-kulturní strukturování základních jednotek.
Je tady ještě spousta jiných aspektů... například obrovská diferenciace kulturní a jazyková působí na zemi velké problémy. Řešením by bylo podporovat globální kulturu jako přirozený výběr kulturních zvyklostí. Tedy ne nějaká unifikovaná kultura hamburgerů a coca coly, ale něco, co probíhá už nyní: čajovny, orientální a jiné národní tance a hudba, apod. jsou přijímány všude na světě, protože mají svou hodnotu a líbí se všem.
A tak dále...
Odpověď EkoJanovi (jednotlivec a rodina):
Ústava TSO, jejíž součástí (přílohou) je také Občanská smlouva a Stanovy HO TSO, zná jen práva jednotlivce (lidská a občanská). Práva organizace či jiného společenství, vč. celého TSO nezná. Proto nemluví ani o právech rodiny (rodinu uvádí jen jako příklad kulturního společenství), tedy ani o právech společenství lidí, kteří nechtějí žít v tradiční rodině.
Tak např. se dva plnoprávní občané dohodnou na založení rodiny a stvrdí to „manželskou smlouvou“. Má mít snad tato smlouva nějaká práva? Práva mají lidé, kteří ji uzavřeli. Nikoho jiného se tato smlouva (rodina) netýká. Prává společenství (rodiny aj.) jsou vždy na úkor práv jednotlivců v nich zapojených. Práva společenství jsou výplody totalitního (akademického) útlaku a matení pojmů...
1. Definice rodiny nechybí!
Denně ji máme na jazyku, jen všemocná akademická „věda“ ji ignoruje, a proto o ní ani ve státních školách nemluví. Ve své totalitní zvrhlosti si umanula rodinu soustavně rozvracet a její poslání systematicky zpochybňovat.
Pozoruhodnou vlastností zejména slovanských jazyků je, že jejich nejstarší pojmy jsou již samy o sobě definicemi, byť často jen v zárodečném stavu:
Pojem „rodina“, stejně jako pojem „rodič“, je odvozen od pojmu „rodit“!
Definice: Rodina je kulturní organizace, jejímž prvořadým účelem je rodit děti, tj. reprodukovat lidský rod!
Kdyby však byly narozené děti odevzdávány džungli, stali by se zvířaty a rodina by nereprodukovala rod lidský, ale zvířecí. Proto je účelem rodiny také lidská péče a výchova o zrozené.
2. V TSO je nositelem veškeré moci (zákonodárné, soudní i výkonné) jednotlivý občan. Tzn., že v TSO je základním článkem společnosti občan (jedinec), nikoliv rodina (společenství). Není tu tedy nijaký nesoulad mezi Vaším názorem a TSO.
Pravdou je, že Ústava TSO tento základní článek (občana) nijak verbálně nezdůrazňuje, což ostatně nečiní ani dnešní totality, jejichž „základem“ je prý tzv. „lid“. Na rozdíl od totalit však TSO svůj základ (občana) vybavuje veškerou pravomocí...
3. Pravíte: „struktura, organizace, společenství, by tu měla být především proto, aby podporovala sebe-realizaci jedince a vzájemnou sounáležitost všech členů společnosti“.
My máme za to, že je tomu právě naopak. Žádná mnohost (společenství) nemůže existovat bez jedinců, zatímco jedinec bez mnohosti ano. Nepotřebuje tedy jedinec podporu společenství, ale společenství potřebuje podporu jedince, přesněji řečeno potřebuje spolupráci jedinců. Tato spolupráce jedinců se nazývá „společnost“, což vede k tautologické iluzi, že je-li tu samostatný pojem „společnost“, je jím nazváno něco samostatně existujícího, co podporuje spolupráci jedinců.
Pokud se však nejedná o spolupráci jedinců, ale o seberealizaci jedince, pak tento jedinec nerealizuje žádnou společnost (spolupráci jedinců), ale pouze sám sebe...
Mezi různými společnostmi (lidstvo, rasa, národ, rod, rodina aj.) zaujímá naprosto výjimečné postavení rodina. Také rodinu zakládá spolupráce jedinců (ženy a muže). Oni však, na rozdíl od ostatních společenství, nespolupracují jeden pro druhého (tím méně sami pro sebe), ale oba obětují ovoce své spolupráce někomu třetímu, tj. dítěti. S tím je srovnatelná snad jen oběť věřících milovanému Bohu (srovnej dary tří králů a pastýřů narozenému Ježíši).
Ač rodina (jako společenství) nemá nijaká práva (práva mají jen otec, matka a dítě), přece je v nejvlastnějším zájmu všech jednotlivců samotných, či zapojených do společenství, právě rodinu všemožně ctít a podporovat (nechtějí-li vyhynout), jako něco posvátného, doslova jako „Svatou rodinu“. Žádné jiné společenství (vč. rodin bez dětí, či rodin s již odrostlými dětmi) si podobnou výjimečnou pozornost nezaslouží...
Nelze tedy v žádné souvislosti říci: „I rodina by měla plnit tuto roli“, neboť není organizace souměřitelné s rodinou...
Také nelze mluvit o pouhé „podpoře reprodukční funkce rodiny a nikoliv těch ostatních (péče a výchovy)“, neboť tím jako bychom řekli: Podpoříme rodinu jen když přivede na svět dítě. Dál už ne, ať to dítě třeba chcípne, či zdivočí...
Bez ohledu na to, zda podpoříme či nepodpoříme všechny funkce rodiny (reprodukce, péče a výchovy) není třeba odvěkou definici rodiny měnit. Je třeba si ji jen jasně uvědomit!
Ani do budoucna se posvátné funkce rodiny nesmí měnit. Proto je třeba zpravidla pokryteckou podporu rodiny doslova vyrvat ze spárů totalitních společností a svěřit ji plnoprávným jednotlivcům (v TSO), které není třeba v tomto ohledu nijak poučovat, neboť, jak pravíte, jen oni mohou být nositeli vší inteligence. Veškeré dosavadní poučování (akademické) vedlo jen k rozvracení rodiny. Naopak! Všechna ostatní společenství by se měla poučit u rodiny (otce, matky a dítěte)...
Pokud se týká „obrovské kulturní a jazykové diferenciace“ pak ne ona působí na Zemi velké problémy, ale totalitní režimy, usilující o globální kulturu (multikulturalismus), která vpravdě není kulturou, ale zmatením kultur, anti-kulturou. Konkrétní kultura představuje konkrétní společenství (spolupráci jedinců), jehož základem je jako vždy jednotlivec. Tzn., že kulturu dělají jednotlivci v ní zapojení a nikdo jiný nemá právo do ní zasahovat. Dá-li okolí konkrétní kultuře pokoj, nebude mít zapotřebí ani jeho podpory a nebude se bránit kontaktům s okolními kulturami. Kultury jsou jako barvy spektra (duhy), či jako tóny v akordu. Smícháme-li je, nebude barev ani harmonie, ale pouze monotónní šeď a šum. Před tím nás chraň Bůh (resp. TSO)...
-zmp-
řád (Standa, 07. 02. 2010 15:54):
Existují miliony světů v hlavách milionů lidí. Přestava, že se všichni budou řídit stejnými pravidly, je naivní. Už mnozí chtěli vnutit svá pravidla ostatním a pak se divili, že neuznávají jejich vize. Každý jedinec mám nejen rozdílné schopnosti a charakter, ale i jiné životní zkušenosti. Kolektivistické představy o jednotných vzorech, jež budou všichni disciplinovaně respektovat, jsou nereálné. Pravidla jsou něco jako soubor omezení, která by se měla ctít. Co když ale stojí v cestě k naplnění snů lidí (skupině), nebo způsobují, že jsou lidé drženi v nevýhodné pozici, což je pochopitelně zlobí a nevyhovuje jim to.
Má-li někdo rigidní představy o tom, jak má tento svět fungovat, bude jen s obtížemi vnímat, jak funguje ve skutečnosti. Problém je v tom, že dokonalý systém pravidel by snad bylo možné vytvořit, ale dokonalého člověka nikoli.
Myslíte si, že by bylo správné, kdyby všechno mělo své místo a pevný řád?
Je vůbec možné ustanovit hodnoty, které by všichni uznávali?
Je vůbec možné vnutit tomuto světu určitý řád?
odpověď Standovi (řád):
Miliony (resp. miliardy) lidí, představuji mnohost mikrokosmických světů, žijících společně v jediném makrokosmu. Všichni se tedy musejí řídi stejnými pravidly a to pravidly (zákonitostmi) makrokosmu, v němž žijí. Kdo se jimi odmítne řídit, jakoby spáchal sebevraždu. Protože všichni nespáchali sebevraždu, je představa, že se nebudou řídit stejnými pravidly, nereálná...
Obdobně je tomu se sociálními pravidly. Ač totalitní vize mocných neuznáváme, přece je musíme disciplinovaně respektovat, jinak tvrdě narazíme. Zde rozdílné charaktery, zkušenosti ani schopnosti jednotlivců vůbec nic neznamenají, pokud nezavedeme TSO...
Pravidla jsou sice také souborem omezení, avšak bez pravidel si šachy nezahrajeme. Představa, že miliony šachistů nebudou disciplinovaně dodržovat pravidla hry, je nereálná, neboť by tak přece nešlo o miliony šachistů...
Komu pravidla brání v naplnění jeho snů, např. ve vysněném vítězství v turnaji pokru, ten se pokusí švindlovat. Bude-li přistižen, bude nejen po snech, ale bude navíc potrestán. Také je absurdní snít o vítězství v pokru, když pravidla pokru neuznáváme...
Použijete-li v dialogu tzv. „cizí slovo“ (rigidní) pak nutíte druhou stranu, aby si koupila Slovník cizích slov. Jakým právem jí činíte takovou škodu? Což český jazyk nemá dostatek vlastních slov? Není Vaše představa o dialogu nepřizpůsobivá?...
Vidíte-li „problém v tom, že dokonalý systém pravidel by snad bylo možné vytvořit, ale dokonalého člověka nikoli“, pak je to totéž jako tvrzení, že podle dokonalých pravidel hry v šachy, nemohou hrát nedokonalí hráči v šachy (začátečníci aj.).
My v tom nijaký problém nevidíme a také se nám zdá být troufalé tvrdit, že nelze vytvořit dokonalého člověka. Nejsme-li dokonalí my, pak z toho nijak nevyplývá, že nemohou být dokonalí ani jiní...
Na otázku: „Myslíte si, že by bylo správné, kdyby všechno mělo své místo a pevný řád?“ odpovídáme: Myslíme si, že např. chaos by neměl mít nijaký řád, neboť jinak by to přece nebyl chaos...
Na otázku: „Je vůbec možné ustanovit hodnoty, které by všichni uznávali?“ odpovídáme: Všemi uznávanou hodnotou je např. zdraví, dýchání, výměna látek atp. Tzn., že takové hodnoty již ustanoveny jsou. No problém!...
Na otázku: „Je vůbec možné vnutit tomuto světu určitý řád?“ odpovídáme: Jak jsme si již ukázali, tento svět určitý řád má, takže mu ho není třeba vnucovat...
-zmp-
svoboda - glosa (Standa, 11. 02. 2010 10:52)
Často používaným pojmem současnosti je (mimo jiné) slovo svoboda. To se stalo dokonce součástí jisté televizní reklamy (samozřejmě vtipné, jak jinak) na ucpané nosy.
Skutečnou svobodu, možnost svobody, lépe řečeno předurčenost ke svobodě, nosí člověk v sobě. Jenomže okolo tohoto svobodného já, okolo vlastní svobody, nastavěl jednu mříž za druhou. Vše na něm - jeho zvyky, jeho způsoby, způsob myšlení, jeho oddávání se úspěchu a požitku, jeho strach ze zklamání a z násilí - to vše se stalo mřížemi jeho svobody. Bohužel, se svou klecí se ztotožnil natolik, že ji považuje za svou vlastní bytost, ba dokonce za svobodu, takže své nekonečné já už není schopen vnímat. Není schopen vnímat svobodu.
zamyšlení (Standa, 26. 02. 2010 17:55)
S blížícími se volbami do parlamentu ČR se objevují různé populistické návrhy, jejichž cílem je získat potřebný počet voličů bez ohledu na reálné následky a dopady těchto návrhů. Např. ČSSD chce vyplácet tzv. 13. důchod důchodcům. Realizace tohoto opatření představuje finanční výdaje ve výši několika miliard Kč. Je otázkou kdo tyto náklady zaplatí, resp. komu půjdou k tíži? Jedna z představ ČSSD je ta, že tyto prostředky budou vyplaceny z dividend ČEZu (letos měl přes 52 miliard Kč čistého zisku). Je jasné, že z pohledu ČEZu jsou takto použité prostředky jeho ztrátou, ať má zisky jakékoli a bude tedy přirozeně reagovat tak, že např. zdraží elektřinu.
Pokud by to nebyl vyplaceno z prostředků ČEZu, ale státu, ve svém důsledku to opět zaplatí občané (protože kdo je stát?). Výsledkem je tedy pouze volební zisk ČSSD a nic jiného.
V této souvislosti je pozoruhodná i zvláštní nadutost s jakou považují pánové Paroubek a Svoboda (a nejen oni a sociální demokracie) finance tohoto státu za své a ani to neskrývají (viz jejich veřejné výroky: „To bychom zaplatili“…“to nebudeme platit“… atd, i když se v žádném případě nejedná o finance jejich.
I politické strany neslibující žádné 13. důchody se nechovají k občanům tohoto státu lépe. Jen používají jiné prostředky, které vytahují peníze z kapes daňových poplatníků.
Stručně řečeno: Jedni nezodpovědní darebáci okrádají lidi jedním způsobem a jiní zase způsoby jinými.
Typickým příkladem vztahu k občanům je tzv. ekonomická krize.
Ve středověku, když šlechta doslova „prožrala, prochlastala a rozházela“ všechny peníze, co se stalo? Prostě se zvedly daně. A velmi tvrdě se vybíraly. Novodobá šlechta (bankéři, politici apod.) stejným způsobem vytvořili ekonomickou krizi, a co se stalo?
Prostě se zvednou daně a utáhnou opasky, protože „ona“ je ekonomická krize.
V čem tedy spočívá pokrok od středověku k dnešním dnům?
V současné době se potkáváme s hrozbou stávky, veřejné dopravy, která má zajistit splnění požadavků stávkujících - ať už jsou jejich požadavky jakkoli oprávněné nebo neoprávněné, vznikne uskutečněnou stávkou škoda, která musí být samozřejmě nahrazena a ptám se: Kdo ji nahradí? Zase stát, tzn. občané tohoto státu. Je tedy otázkou, koho stávky jako takové postihnou?
Všechny tyto věci platí občané tohoto státu a to ti, kteří při svých výdělcích většinou kolem 15 000 Kč čistého mají „možnost“ si zakoupit vlastní byt za řekněme 2 000 000 Kč. Takový občan vlastně „spotřebuje“ celý svůj život na to, aby si koupil byt. Celý svůj produktivní život (tj. cca 30 let) musí obětovat tomu, aby splácel úvěry nějaké bance. Dlužno dodat, že tyto úvěry ve svém výsledku dosáhnou cca dvojnásobku původní částky. Tento zadlužený člověk žije v podstatě z ruky do úst, v potu tváře zajišťuje základní životní potřeby svoje a svých dětí a na cokoli jiného, co by jeho život nebo život jeho dětí obohatilo, mu již prostě nezůstává. Ačkoli se to nezdá, je toto ještě ta příjemnější varianta na rozdíl od situace, kdy tento normálně slušný pracovitý člověk např. onemocní, nebo příjice o práci. To je pro tohoto člověka a jeho rodinu likvidační a je to v podstatě konec nějakého přijatelného způsobu života.
Ptám se tedy, proč tento člověk vlastně žije, když mu nezůstává na nic jiného, jen na platbu několika holých stěn a to je ještě těžko pochopitelné, jak několik holých stěn může stát 2 000 000 Kč?
Závěr: Považuji všechny uvedené věci za nepřijatelné, prokazatelně vyžadující systémovou změnu v chodu společnosti.