Teoretická věda III.
dilatace času I. (Mirek, 21. 01. 2008 20:45)
Vážení, reaguji na Vaše tvrzení vůči mně, že: „To, co uvádíte, to nejsou jevy (pozorované projevy reality), ale ničím reálným nedoložené ryzí spekulace (teorie), zakládané na ryzích spekulacích, zakládaných na ryzích spekulacích atd. atd.“
Nejprve tedy ohledně Newtona: Nezabýval jsem se tím hydroparadoxem, jak jej uvádíte jako Newtonův omyl (omyl, že tlak vody je dán její váhou). Můžeme se k němu později vrátit.
Newtonova fyzika je zpřaložena na předpokladech, které jsou získány ze zkušenosti z každodenního života.
Mezi ně patří předpoklad, že délka všech těles je stejná ve všech inerciálních soustavách, že čas ubíhá v různých inerciálních soustavách stejnou rychlostí.
Tyto předpoklady jsou vyjádřeny v definici, že všechny inerciální soustavy jsou ekvivalentní.
Takže u Newtona (až případně na ten hydroparadox) nevím o nějakých spekulacích.
Během druhé poloviny 19. století, obzvláště se studiem rychlosti světla – se vyskytly určité ani ne chyby, ale spíše nesrovnalosti některých rovnic v souvislosti s rychlostí světla. Albert Einstein r. 1905 došel k vysvětlení, které definoval ve svých dvou hlavních postulátech - principu relativity a neměnnosti rychlosti světla.
Na otázku: „Vzhledem k čemu se pohybuje světlo rychlostí c?“, Einstein odpovídá: „Vzhledem ke komukoliv, kdo rychlost měří, vzhledem ke každému, kdo je v uniformním pohybu, rychlost světla však bude vždycky konstantní.“ Tuto teorii tzv. speciální relativity Einstein shrnul do dvou postulátů:
1. postulát: fyzikální děje probíhají ve všech setrvačných a vztažných soustavách podle stejných zákonů a nezávisle na tom, zda tyto soustavy jsou v klidu nebo se vůči sobě pohybují rovnoměrným přímočarým pohybem.
2. postulát: rychlost světla ve vakuu má stejnou hodnotu ve všech setrvačných vztažných soustavách, a rychlost světla bude proto stejná pro všechny pozorovatele.
Speciální relativita je nazývána speciální proto, že se vztahuje jen na setrvačné a vztažné soustavy. Při zanedbatelných rychlostech vůči rychlosti světla se však z praktického důvodu v našem denním světě používají nadále Newtonovy pohybové zákony.
Každému z nás se asi stalo, když jsme se jen letmo zadívali z vlaku na jiný, který nás míjel, že se nám na okamžik zdálo, že teď nevíme, který z nich se skutečně pohyboval, a tato úvaha byla jakýmsi zárodkem Einsteinovy teorie relativity. Jako postulát Einsteinovy STR je, že rychlost světla c musí být stejná pro všechny pozorovatele, kteří se nachází v uniformním (stejnorodém) pohybu.
Podle klasického zákona skládání rychlostí dospějeme k závěru: jestliže se světlo šíří v libovolné inerciální vztažné soustavě rychlostí c, pak se vzhledem k jiné inerciální soustavě bude šířit rychlostí u = v + c, kde v je rychlost vzájemného pohybu obou soustav.
Tento závěr nedovede vysvětlit výsledek Michelsonova pokusu, ani mnoha dalších optických pokusů provedených v téže době. Proto Einstein zavádí princip stálé rychlosti světla:
Ve všech inerciálních vztažných soustavách má rychlost světla ve vakuu stejnou velikost, nezávislou na vzájemném pohybu zdroje a pozorovatele.
Odpověď Mirkovi (dilatace času I.):
V úvodu svého příspěvku říkáte: „…reaguji na Vaše tvrzení vůči mně…“ Chtěli bychom Vás i ostatní přispívatele na našich stránkách ujistit, že ve svých odpovědích nereagujeme na osoby, ale pouze na jimi tlumočené námitky, názory, teze, argumenty, citace atp. Proto prosíme, neberte diskuse na těchto stránkách osobně…
Snažíme se také o to, aby na tom, zda se kdo některým předmětem diskuse zabýval či nezabýval, vůbec nezáleželo. Jde nám o to, aby samotný obsah diskuse každého s příslušným předmětem srozumitelně a stručně seznámil. Proto se snažíme vystříhat tzv. „odborných pojmů“ a používáme každému srozumitelné pojmy každodenního života. Pokud jsme přece jen nuceni použít tzv. „odborný pojem“ (zpravidla ho ovšem vůbec nepotřebujeme), snažíme se ho ihned vysvětlit obyčejnými slovy tak, aby byl každému srozumitelný, aby byl každý s to (bez jakékoli odborné přípravy) vstoupit do probíhající diskuse.
Tak jako realita není jen pro „odborníky“, tak nesmí být jen pro ně ani její výklad! O totéž prosíme také ostatní diskutující…
Bohužel máte pravdu v tom, že: „Newtonova fyzika je založena na předpokladech, které jsou získány ze zkušenosti z každodenního života.“
Člověk pozorující jednotlivé reálné jevy nemůže jejich „zákonitosti“ ihned prohlédnout, ale může si o nich vytvářet tzv. „hypotézy“ (předpoklady). Lépe ovšem udělá, když se svými hypotézami počká, až nashromáždí více zkušeností s příslušným jevem pozorovatelným zpravidla za různých okolností. Prvním krokem k poznání příslušného jevu je tedy zkušenost z každodenního života (s mnohostí pozorování téhož) a druhým krokem je vytvoření si hypotézy (předpokladu). Na předpokladech ovšem nelze stavět. Již samotným pojem „před-poklad“ vypovídá o tom, že jde o něco před-běžného, čeho správnost (pravdivost) musí být ještě důkladně ověřena (např. experimentálně) a jednoznačně potvrzena (dokázána axiómy reálné logiky). Zkrátka, každý obor lidského vědění (vč. fyziky) musí být založen na důkazech, nikoli na pouhých předpokladech („Newtonova fyzika je založena na předpokladech“)…
V diskusi o čase (viz Standa) jsme si ukázali, že to, co pokládáme za ubíhání objektivního času, je dáno pohybem tělesa v prostoru, konkrétně rotací Zeměkoule a jejím oběhem kol Slunce. Kdyby tato Zeměkoule rotovala a obíhala jinou rychlostí, ubíhal by také náš objektivní čas jinou rychlostí. Jakou cenu má za těchto reálných okolností Newtonův nereálný předpoklad, že „čas ubíhá v různých inerciálních soustavách stejnou rychlostí“?
Možná namítnete: Pozor, je tu ještě „kouzelné“ slovo „inerciální“!
Internetový slovník cizích slov (ABZ.cz) uvádí: „Inerciální = soustava souřadnic, v níž platí zákon setrvačnosti“
Protože realita nijakou „soustavu souřadnic“ nemá, staví Newton svůj nereálný předpoklad o reálném čase, na nereálném předpokladu abstraktních souřadnic, v nichž prý platí zákon setrvačnosti. Je-li setrvačnost reálným jevem, pak její zákonitost musí platit v konkrétní realitě, nikoli v abstraktních souřadnicích (tam ji můžeme vnášet pouze z reality).
Musíme se tedy opakovat: „To, co uvádíte, to nejsou jevy (pozorované projevy reality), ale Newtonovy ničím reálným nedoložené spekulace (teorie), zakládané na ryzích spekulacích, zakládaných na ryzích spekulacích atd. atd.“
Navíc, Newtonovo (resp. Galileovo) učení o setrvačnosti, je rovněž nereálným předpokladem…
Totéž platí také pro Newtonův předpoklad, že „délka všech těles je stejná ve všech inerciálních soustavách“.
Vytvoří-li si Newton svou vlastní „virtuální realitu“ (inerciální soustavu), pak jen v ní může uplatnit své „pseudo-definice“, typu:
„všechny inerciální soustavy jsou ekvivalentní“. Tyto však nelze aplikovat na objektivní realitu.
Internetový slovník cizích slov (ABZ.cz) uvádí: „ekvivalentní = rovnocenné, se stejným účinkem, se stejnou platností“
Ukázali jsme si již, jak současná virtuální „teoretická věda“ změnila význam pojmu „axióm“. Nyní musíme upozornit, že totéž udělala také s pojmem „definice“:
Internetový slovník cizích slov (ABZ.cz): definice = „slovní zavedení a objasnění obsahu, význam pojmu nebo výrazu, výměr“
Již samotný pojem „definice“ naznačuje, že představuje něco definitivního (posledního), tj. definitivně potvrzenou (dokázanou) pravdu (poslední soud). Takovou definicí je např. tzv. Archimédův zákon:
„Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené.“
Všimněte si, že tu Archimédes (na rozdíl od Newtona) nepodléhá iluzi váhy, jako vlastnosti hmoty:
Newton: váha kapaliny = vlastnost kapaliny (hmoty)
Archimédes: váha kapaliny = síla projevující se skrze kapalinu: „váha kapaliny = síla!“
Vzhledem k uvedenému tedy, vedle hydro-paradoxu, můžete (chcete-li) vědět také o dalších Newtonových spekulacích…
Nyní k Einsteinovi, v souvislosti s nímž pravíte:
„Během druhé poloviny 19. století, obzvláště se studiem rychlosti světla – se vyskytly určité ani ne chyby, ale spíše nesrovnalosti některých rovnic v souvislosti s rychlostí světla.“
Praktická věda pod pojmem „studium rychlosti světla“ míní jeho konkrétní pozorování a experimentální měření.
Teoretická věda tím míní abstraktně matematické žonglování s čísly, jež je semeništěm nesrovnalostí (paradoxů, protimluvů atp.). Stále znovu a znovu jsme nuceni opakovat, že objeví-li se nesrovnalosti v teorii, pak je třeba napravit teorii konfrontací s praxí (realitou), nikoli její nesrovnalosti překonávat dalšími teoriemi. Zkrátka, zmíněné nesrovnalosti nebyl kompetentní řešit teoretik Einstein, jenž pouze vyspekuloval nereálnou teorii o hraniční, nepřekročitelné a neměnné rychlosti světla, jíž se pak zpětně vykládá („přizpůsobuje“) realita. Einsteinovi nekritičtí pokračovatelé pak zpětně vymýšlejí rádoby „výklady“ reálných experimentů, nebo si vymýšlejí „hypotetické experimenty“ (např. tzv. „Einsteinův expres“ aj.). Jak si ukážeme, v obou případech se dopouštějí tendenčních nepřesností, hraničících s více méně vědomým podvodem…
Tak např., jak uvádíte, každému z nás se asi stalo, že při pozorování z pohybujícího se vlaku, se jeho pohyb zdánlivě přenáší na jeho okolí (krajinu, či protijedoucí vlak). Tím jsou také dány základní reálné axiómy relativity pohybu:
1. reálný axióm = stanoviště pozorovatele se pozorovateli jeví (zdánlivě) vždy v relativním klidu!
2. reálný axióm = relativní pohyb stanoviště pozorovatele se zdánlivě (iluzorně) přenáší na jeho okolí!
Kdyby vzal Einstein uvedená fakta (1,2) v úvahu, jak věříte, pak by se tato úvaha nemohla stát zárodkem jeho teorie relativity. Pak by totiž Einstein musel uvažovat následovně:
Pozoruji-li z vlaku, jenž se pohybuje rychlostí světla (1c) protijedoucí vlak, jenž se rovněž pohybuje rychlostí světla (1c), pak se mi můj vlak jeví v klidu (0c) a protijedoucí vlak ve dvojnásobné rychlosti pohybu (2c). Pak platí: 1c + 1c = 2c
Protože Einstein vydumal: 1c + 1c = 1c, je evidentní, že uvedená fakta (1,2) v úvahu nevzal. Vzal-li je přece v úvahu, pak jen s vědomým úmyslem realitu popřít svými fantasmagoriemi (teoriemi relativity): „Ve všech inerciálních vztažných soustavách má rychlost světla ve vakuu stejnou velikost, nezávislou na vzájemném pohybu zdroje a pozorovatele“.
Přeloženo do češtiny, Einstein nám tu chce učenou „latinou“ vlastně namluvit že:
Pohybuje-li se stanoviště pozorovatele rychlostí světla, jeho pohyb se na jeho okolí zdánlivě nepřenáší (2. axióm neplatí).
Jeden žasne, že tak neskutečně hloupé tvrzení udělalo takovou „díru do světa“, že mohlo omámit tolik vzdělaných lidí.
Oba zmíněné axiómy (1,2) přirozeně platí také pro tzv. „Michelsonův pokus“. Jde však také o to, neohromovat čtenáře nesrozumitelnými názvy a výčty mnohosti podobných „optických experimentů“, ale je třeba je vždy znovu přesně a srozumitelně popsat, aby měl každý, i ten kdo o nich dosud neslyšel, možnost ihned posoudit, co je na nich reálného a co nikoliv. Aby svůj soud nemusel nikdo odkládat na jindy, až bude mít příležitost se s věcí seznámit, což zpravidla nemá smysl, neboť diskuse na toto téma již dávno odezněla (není aktuální, není živá).
Michelsonův pokus:
Velmi názorně (jakoby „po lopatě“) jsou Einsteinovy fantasmagorie popularizovány („pro čtenáře od 14. let“) světově proslulými einsteinovci L. D. Landauem a J. B. Rumerem, v publikaci (r.1963) nazvané „Co to je teorie relativity“ (čs. překlad P. Glogar r. 1972).
Tato publikace mj. uvádí také tzv. „Michelsonův pokus“:
(str. 32) „(Michelson) změřil rychlost světla v různých směrech vzhledem k Zemi. Aby dokázal zachytit očekávaný nevelký rozdíl rychlostí.“
Srozumitelně řečeno, Michelson předpokládal, že rychlost světla bude ve směru rotace Země větší (o rychlost rotace Země) a v protisměru rotace Země bude menší (o rychlost rotace Země).
Nato následuje poučení, že Michelsonův pokus nemůže ověřovat každý, neboť je k němu zapotřebí nákladné experimentální techniky a vynalézavosti, jakou mají jen vyvolení badatelé Michelsonova typu:
(str. 32) „Aby dokázal zachytit očekávaný nevelký rozdíl rychlostí s max. a prokazatelnou přesností, musel použít neobyčejně jemné a velmi vynalézavé experimentální techniky. Uspořádáním pokusu docílil tak vysoké přesnosti měření, že jeho přístroj mohl zaznamenat i mnohem menší rozdíl rychlostí, než jaký vůbec Michelson předpokládal.“
Ještě následuje upozornění, že serióznost Michelsonova pokusu řádně ověřila akademická obec, která má Michelsonovu techniku i jeho vynalézavost rovněž k disposici:
(str. 32) „...od těch dob (byl pokus) v nejrůznějších podmínkách mnohokrát opakovaný“.
Nedáme-li se ohromit „neobyčejně jemnou a velmi vynalézavou experimentální technikou“, „vysokou přesností měření“ a nedáme-li se uchlácholit ujištěním, že tento pokus byl „v nejrůznějších podmínkách mnohokrát opakovaný“, musí nás zarazit již úvodní slova, jež jsou tu dvakrát opakována: „očekávaný nevelký rozdíl rychlostí“.
Tu se musíme ptát: Jak to že Michelson očekával nějaký rozdíl? Což neměřil rychlost světla „vzhledem k Zemi“, která byla stanovištěm jeho pozorování?
1. reálný axióm = stanoviště pozorovatele se pozorovateli jeví vždy (zdánlivě) v relativním klidu!
Kdyby Michelson měřil rychlost letu svého klobouku v jedoucím vlaku, pak by v obou směrech (ve směru jízdy i v protisměru) nutně naměřil stejnou rychlost, neboť by v obou směrech měřil z pohledu k vlaku, který je v relativním klidu. Přesně tak je tomu i s rychlostí světla z pohledu Země („vzhledem k Zemi“). Protože nelze předpokládat, že Michelson nikdy ve vlaku nejel, je zřejmé, že nás ohlupuje již svým nesmyslným předpokladem „očekávaným nevelkým rozdílem rychlostí“, který se nám snaží vsugerovat, jako správný předpoklad. Vpravdě neměl očekávat žádný rozdíl!
Autoři citované einsteinovské publikaci ovšem rozum 14. letého čtenáře preventivně zpracovávají i ve vlaku:
(str. 28) „...v jedoucím vlaku by se světlo mělo v různých směrech šířit různými rychlostmi, zatímco v stojícím by měla být rychlost světla ve všech směrech stejná.“
Lež, jako věž! V pravdě, ať vlak jede nebo stojí, světlo se vzhledem k němu bude šířit všemi směry stejnou rychlostí!
A preventivní ohlupování pokračuje dál:
(str. 32) „Jakmile jsme tedy Zemi přirovnali k vlaku, přirozeně můžeme očekávat, že i na ní se bude světlo chovat tak podivně jako v našem pokusném expresu: různými směry se bude šířit různými rychlostmi.“
Opět lež, jako věž! V pravdě můžeme očekávat, že i vzhledem k Zemi se světlo bude šířit všemi směry stejnou rychlostí!
V propagandistickém duchu: „Stokrát opakovaná lež, se nakonec stane pravdou!“ následuje po důkladném „vyplachování mozku“ falešný a poťouchle drzý závěr:
(str. 32) „Michelsonův pokus... přinesl překvapující a neočekávaný výsledek... Michelson zjistil, že na pohybující se Zemi se světlo šíří ve všech směrech naprosto stejnou rychlostí.“
Slova „na pohybující se Zemi se světlo šíří ve všech směrech naprosto stejnou rychlostí“ jsou totiž pravdivá. To, co jejich pravdivost překrucuje, jsou předchozí slova „Michelsonův pokus... přinesl překvapující a neočekávaný výsledek“.
Ve skutečnosti Michelsonův pokus... přinesl samozřejmý a očekávaný výsledek!
Od překrucování konkrétní pravdy se pak pokročí k obecné polopravdě (lži):
(str. 33) „Michelson prokázal, že nezávisle na pohybu světelného zdroje, ba bez ohledu na to, zda se pohybuje či nepohybuje pozorovatel, šíří se světlo všemi směry touž rychlostí 300 000 km/s.“
Tento obecný závěr je totiž pravdivý jen tehdy, je-li pohyb světelného zdroje totožný s pohybem pozorovatele. Jsou-li oba pohyby totožné, pak ovšem není třeba mluvit o každém zvlášť, jak to činí citovaná obecná polopravda, pak stačí říci, že je světelný zdroj totožný se stanovištěm pozorovatele, které se jeví vždy v klidu (1. reálný axióm). Citovaná obecná polopravda však rafinovaným verbálním eskamoterstvím pohyb světelného zdroje od pohybu pozorovatele odděluje („nezávisle na pohybu světelného zdroje, ba bez ohledu na pohyb pozorovatele“). Jakého klamu se tím Michelson dopouští?
1/ pozorovatel ve vlaku měří rychlost letu klobouku (v témž vlaku) ve obou směrech stejně:
a/ ve směru jízdy: (rychlost vlaku) 0km/hod + 5km/hod (rychlost klobouku) = 5km/hod (výsledná rychlost klobouku)
b/ v protisměru jízdy: (rychlost vlaku) 0km/hod + 5km/hod (rychlost klobouku) = 5km/hod (výsledná rychlost klobouku)
2/ pozorovatel v okolní krajině měří rychlost letu klobouku v jedoucím vlaku ve dvou směrech různě:
a/ ve směru jízdy: (rychlost vlaku) 50km/hod + 5km/hod (rychlost klobouku) = 55km/hod (výsledná rychlost klobouku)
b/ v protisměru jízdy: (rychlost vlaku) 50km/hod - 5km/hod (rychlost klobouku) = 45km/hod (výsledná rychlost klobouku)
Michelson svou překroucenou obecnou polopravdou tvrdí:
V obou případech (1ab, 2ab) se klobouk pohybuje stejnou rychlostí 5km/hod!?
On si to přirozeně o klobouku nedovolí říci, neboť to by mu každý sedlák nakopal do ....
On si tuto lež vyhradil pouze pro světlo, neboť to si každý sedlák přeměřit nemůže:
V obou případech (1ab, 2ab) se světlo pohybuje stejnou rychlostí 300 000km/s!?
Podvodný závěr pak einsteinovec Albert Abraham Michelson využívá k podlému útoku proti zdravému selskému rozumu:
(str. 34) „Ano, zklamal nás úsudek našeho „zdravého rozumu“...
dilatace času II. (Mirek, 21. 01. 2008 20:46)
Důsledky Einsteinovy teorie relativity pro koncept času:
Hodiny pohybující se vzhledem k pozorovateli jdou pomaleji než hodiny, které jsou vzhledem k němu v klidu. Tento jev zpomalení hodin pohybujících se vzhledem ke zvolené vztažné soustavě nazýváme dilatace času. Časový interval mezi dvěma soumístnými událostmi (na určitém místě) v libovolné vztažné soustavě je tedy relativní veličina.
Čas měřený na jedněch a na druhých hodinách bude ukazovat jinak (protože každá událost probíhala v jiné vztažné soustavě inerciálního systému). Změny času a hmotnosti tělesa se totiž mění podle zákona teorie relativity, který říká, že fyzikální zákony jsou konstantní, včetně rychlosti světla.
Protože c musíme vždy obdržet stejné, v rovnici se pak mění jen parametry času a hmotnosti. Tak se dá dokázat, že čas a prostor nejsou absolutní (to je pak závažný problém pro teologii).
(Např. s rostoucí rychlostí tyče vzhledem k pozorovateli se délka tyče měřená tímto pozorovatelem zmenšuje, takže při rychlosti blížící se rychlosti světla c se délka tyče blíží k nule. Samozřejmě opět platí princip relativity, neboť můžeme uvažovat, že tyč je v klidu v soustavě K a nepohybuje se vzhledem k soustavě K´.) Fenomén dilatace času nám říká, že parametry času a prostoru jsou v různých soustavách různé.
Dilatace času patří snad právě k těm nejhůře pochopitelným (s ohledem na naší lidskou zkušenost) částem speciální teorie relativity.
Patří rovněž k velice těžko prokazatelným, protože není v lidských schopnostech sestrojit objekt, který byl schopen se pohybovat rychlostí blízkou rychlosti světla. Naštěstí jsme schopni sestrojit velice přesné atomové hodiny, které jsou schopné tuto dilataci zaznamenat i při nižších rychlostech (nižších vzhledem k rychlosti světla). Bylo provedeno několik pokusů, které dokazují, že se Einstein nemýlil:
1. V roce 1971 byl ověřen vztah pro dilataci času. Byly porovnávány atomové hodiny, kdy jedny zůstaly na Zemi a druhé obletěly na palubě letadla Zemi. Hodiny, které se pohybovaly kolem Země, se zpozdily o 203 ns. Tímto byl ověřen vztah pro dilataci s 10% přesností.
Toto popisuje tzv. paradox dvojčat: Ze Země odletí raketa, v níž cestuje jedno z dvojčat, zatímco druhé zůstane na Zemi. Raketa poletí rychlostí blízkou rychlosti světla, pak se raketa ve vesmíru obrátí a vrátí se na Zem. Tam na své dvojče čeká stařec, druhé dvojče - astronaut však zestárl jen málo. Jak je to možné? Podle základního postulátu speciální teorie relativity jsou všechny inerciální systémy rovnoprávné. Musíme si však uvědomit, že systém spojený s raketou není inerciální! Raketa nejdříve zrychluje, otáčí se a u Země zase brzdí - takový pohyb není rovnoměrný a přímočarý (dochází ke zrychlení a brzdění rakety).
Odpověď Mirkovi (dilatace času II.)
Paradox dvojčat:
Připomeňme si nejdříve výše zmíněné (v odpovědi na dilataci času I.) dva základní axiómy relativity:
1. reálný axióm = stanoviště pozorovatele se pozorovateli jeví (zdánlivě) vždy v relativním klidu!
2. reálný axióm = relativní pohyb stanoviště pozorovatele se zdánlivě (iluzorně) přenáší na jeho okolí!
Nyní si představme dvě stanoviště pozorovatelů, jako dvě pohybující se kosmická tělesa (A,B). Pozorovateli jsou dvojčata (A,B) ve věku nemluvňat:
a/ oběma pozorovatelům (A i B) se jejich těleso jeví v klidu (1. reálný axióm)
b/ oběma pozorovatelům (A i B) se cizí těleso jeví v pohybu, jenž v sobě zahrnuje pohyby obou těles (2. reálný axióm)
Oba pozorovatelé (A,B) tedy ze svého tělesa (stanoviště) pozorují pohyb druhého (cizího) tělesa např. následovně:
Cizí těleso se pohybuje rychlostí světla tak, že se od vlastního tělesa nejdříve vzdálí a za hodinu se zase vrátí zpět.
Závěr: Protože jsou poměry pro obě tělesa (A i B) naprosto stejné, obě dvojčata zestárnou o 1. hodinu!
Einsteinovci však paradoxně tvrdí: „Na jednom tělese bude nemluvně (o 1. hod. starší), na druhém stařec!?“
Nyní, hádej, hádej hadači, na kterém tělese bude nemluvně a na kterém stařec?
Einsteinovská nejapná odpověď: „Stařec bude na tom tělese, které my nazveme „Země“ (A nebo B) a nemluvně bude na tom tělese, které my nazveme „Rakteta“ (A nebo B)“!?
Jakým právem taková rozhodnutí einsteinovci činí? Prý podle základního postulátu speciální teorie relativity!?
Máme se tomu smát nebo si máme zoufat nad úrovní tzv. „teoretické-fyziky“?
Einsteinovci patrně namítnou: Ale vždyť na jednom tělese jdou hodiny pomaleji než na druhém!? „Rychleji na tom tělese, které jsme my nazvali „Země“ (A nebo B) a pomaleji na tom tělese, které jsme my nazvali „Rakteta“ (A nebo B)“!?
I když je to evidentní pitomost, přece si ověřme, má-li pohyb pozorovatele nějaký vliv na chod jeho náramkových hodinek:
Mechanismus hodin představuje malý vesmír sám pro sebe. Rafičky hodin se pohybují na ciferníku hodin, jako dva vlaky v okolní krajině. A jako se pohyb jednoho vlaku může zdánlivě spojit s pohybem druhého vlaku (z pohledu cestujícího v jednom z vlaků), tak se pohyb jedné rafičky může zdánlivě spojit s pohybem druhé rafičky (z pohledu blechy na jedné z nich). Protože cestující ve vlaku není totožný s blechou na rafičce, pohyb rafičky s pohybem vlaku, nebo pohyb vlaku s pohybem rafičky se nespojuje. Jinými slovy, vlak si jede podle svého a náramkové hodinky cestujícího ve vlaku si jdou také podle svého. Proto nám hodiny (a to ani tzv. „atomové hodiny“) nijakou „dilataci času“ nemohou ukázat!
Tvrdí-li einsteinovci, že „hodiny pohybující se vzhledem k pozorovateli jdou pomaleji než hodiny, které jsou vzhledem k němu v klidu“, pak nás jako obvykle prostě ohlupují! Pardon, v jednom případě tu takový vliv je: Třískneme-li hodinami o zem, hodinový stroj se pravděpodobně zastaví…
Einsteinovci patrně ještě namítnou: Vždyť nám to všechno vyšlo po přesném počítání pomocí vyšší matematiky:
„Protože rychlosti světla musíme vždy obdržet stejné, v rovnici se pak mění jen parametry času a hmotnosti.“
Jak jsme si ukázali na tzv. „Michelsonově pokusu“ (viz dilatace času I.), není pravdou, že „rychlosti světla musíme vždy obdržet stejné“. Kvůli Michelsonově podvodu tedy nebudeme „měnit v rovnici parametry času a hmotnosti“.
V souvislosti s údajnými změnami hmotnosti se ještě musíme ptát: Co se na hmotnosti tělesa dle Einsteina mění? Její objem nebo její hustota? Pokud víme, Einstein tvrdí, že se mění její váha (tíha). O té však již víme, že není vlastností hmoty (viz hydro-paradox) a proto se nemůže vlivem pohybu tělesa měnit, zvláště ne mimo gravitaci Země, kde „Einsteinovy fiktivní rakety létají rychlostí světla“…
Tvrdí-li kdo, že: „Tak se dá dokázat, že čas a prostor nejsou absolutní (to je pak závažný problém pro teologii)“, pak musíme odpovědět, že nic takového se dokazovat nemusí, neboť každý ví, že čas a prostor jsou jevy ryze relativní. Také se musíme ptát, který teolog kdy tvrdil, že čas a prostor nejsou relativní, ale absolutní? Rádi se tu dáme poučit.
Ať už se to dozvíme či nedozvíme, citované tvrzení znovu ukazuje na již zmíněnou skutečnost (viz Michelsonův pokus), že einsteinovcům, newtonovcům a jím podobným teoretikům jde jen o to, zpochybnit všechny reálné axiómy, aby se selský rozum neměl o co opřít, aby se nic nedalo jednoznačně dokázat, aby jednotlivý člověk neměl nijakou jistotu, aby lidé ztratili pevnou půdu pod nohama a cítili se být závislí jen na mínění spikleneckých „odborníků“, aby svobodná lidská inteligence z planety Země zcela vymizela, aby se všichni lidé stali bez reptání duševními otroky ideologie a následkem toho i otroky tělesnými (sociálními)...
Pravíte-li, že dilatace času „Patří rovněž k velice těžko prokazatelným, protože není v lidských schopnostech sestrojit objekt, který byl schopen se pohybovat rychlostí blízkou rychlosti světla“, pak lakonicky odpovídáme, že tu k dokazování není třeba ani rychlosti světla. Stačí sednout do obyčejného vlaku...
Na einsteinovské tvrzení, že „Např. s rostoucí rychlostí tyče vzhledem k pozorovateli se délka tyče měřená tímto pozorovatelem zmenšuje, takže při rychlosti blížící se rychlosti světla c se délka tyče blíží k nule“ budeme reagovat ve Vašem třetím příspěvku (dilatace času III.), neboť tato iluze souvisí s tzv. „Dopplerovým jevem“...
dilatace času III. (Mirek, 21. 01. 2008 20:49)
Další důkazy dilatace času:
2. Závislost doby života mezonů na jejich rychlosti
Mezony jsou kladně nabité elementární částice o hmotnosti m = 273 me (kde me je hmotnost elektronu), vznikající např. v urychlovačích částic. Jsou to nestabilní částice, které se velmi rychle rozpadají na jiné částice. Přitom střední doba života částice v klidové soustavě (např. v laboratoři, vzhledem k níž by se nepohybovala) je T0 = 2,5.10-8s.
Podle zákonů klasické fyziky by mezon pohybující se vzhledem k laboratoři rychlostí v = 0,99c urazil od okamžiku svého vzniku do okamžiku rozpadu střední dráhu =
Chyba výpočtu spočívá v použití vztahů klasické fyziky pro rychlosti blízké rychlosti světla. Z hlediska pozorovatele v laboratoři na Zemi, vůči němuž se mezon pohybuje rychlostí 0,99c, je střední doba života T mezonu větší než T0, a proto mezon v laboratoři urazí větší střední dráhu
3. Podélný Dopplerův jev. Každý ho známe z vlastní zkušenosti:
Při přibližování je tón vyšší a naopak, když se zdroj zvuku vzdaluje, tón se sníží.
Relativistický vztah pro Dopplerův jev byl potvrzen např. měřením frekvence světla vysílaného rychle se pohybujícími vodíkovými ionty. Jeho hlavní význam však spočívá v astronomických měřeních relativního pohybu kosmických objektů, který se projevuje změnou frekvence jimi vysílaného světla. Z posunu spektrálních čar ve spektrech těchto objektů se pak určuje jejich rychlost vzhledem k Zemi.
4. Příčný Dopplerův jev. Je-li spojnice pozorovatele s pohybujícím se zdrojem kolmá ke směru jeho rychlosti, podélný Dopplerův jev se podle klasické fyziky neprojeví, protože se zdroj k pozorovateli ani nepřibližuje ani se od něj nevzdaluje a nedochází tedy ke zhuštění či zředění vlnoploch. Nastává však příčný Dopplerův jev, který lze vysvětlit relativistickou dilatací času. Příčný dopplerův jev jako první experimentálně prokázali v roce 1938 američtí fyzikové H. E. Ives a G. R. Stillwell měřením frekvence světelného záření velmi rychlých iontů vodíku ve směru kolmém k jejich pohybu. Od té doby byla provedena řada dalších, ještě přesnějších měření, která potvrdila platnost vztahu pro příčný Dopplerův jev a tím i správnost relativistického vztahu pro dilataci času.
5. Korekce GPS. Dilatace času u satelitů – rozdíl satelitních a pozemských hodin je 38 mikrosekund/den.
Odpověď Mirkovi (dilatace času III.):
3. Podélný Dopplerův jev:
„Při přibližování je tón vyšší a naopak, když se zdroj zvuku vzdaluje tón se sníží“ neboť tu dochází ke „zhuštění či zředění vlnoploch.“
Představme si Dopplerovy „vlnoplochy“ jako mnohost soustředných kruhů vodních vln, šířících se od místa (středu kruhů), kam do vody dopadl kámen. Pro zjednodušení tu budeme soustředné kruhové vlny nazývat „letokruhy“. Nyní si namísto kamene představme jedoucí vozidlo šířící kol sebe zvukové letokruhy. Dejme tomu, že vozidlo jede rychlostí 10m/s, zvukové letokruhy se šíří rychlostí 400m/s.
A/ vozidlo se k nám přibližuje rychlostí: 400 + 10 = 410m/s
B/ vozidlo se od nás vzdaluje rychlostí: 400 - 10 = 390m/s
A/ když se k nám vozidlo blíží, blíží se k nám jednotlivé zvukové letokruhy v rychlejším sledu, jakoby vzdálenosti mezi nimi byly menší. Kmitání našeho ušního bubínku má tak vyšší frekvenci.
B/ když se od nás vozidlo vzdaluje, blíží se k nám jednotlivé zvukové letokruhy v pomalejším sledu, jakoby vzdálenosti mezi nimi byly větší. Kmitání našeho ušního bubínku má tak nižší frekvenci.
Vyšší kmitočet ušního bubínku představuje vyšší tón, nižší kmitočet nižší tón.
Vzdálenost mezi dvěma letokruhy lze ovšem pojímat také jako výše zmíněnou tyč (dilatace času II.), o níž einsteinovci tvrdí, že „s rostoucí rychlostí se její délka vzhledem k pozorovateli zmenšuje“. Z Dopplerova jevu (A,B) je zřejmé, že její zkracování je pouze zdánlivé (tak se jeví pouze z jiného hlediska, z hlediska jedoucího vozu je tyč stále stejná), jako je zdánlivé (z jiného hlediska) zkracování vzdálenosti mezi zvukovými letokruhy (A). Tyč se takto zdánlivě může ovšem nejen zkracovat (A), ale i prodlužovat (B). K těmto iluzivním efektům ovšem nepotřebujeme rychlost světla (300 000km/s), ale postačí nám rychlost běžného vozidla a zvuku (A = 410m/s, B = 390m/s). A protože zkracování a prodlužování vzdálenosti (tyče) mezi letokruhy je stejně zdánlivé, jako zkracování a prodlužování času jejich přibližování (A) a vzdalování (B), nemůže být ani v těchto případech řeči o nějakém potvrzení „dilatace času“.
Takto tedy budiž Dopplerův jev vysvětlen těm, kdo se chtějí „poškrábat jednoduše“. Ti, co se chtějí „poškrábat složitě“, potřebují tak jednoduchý jev vysvětlit „např. měřením frekvence světla vysílaného rychle se pohybujícími vodíkovými ionty“.
Nejsme-li padlí na hlavu, pak nutně přijmeme vysvětlení jednoduché, zatímco to složité odmítneme, jako nepřehledné a tedy jako nepotvrzenou hypotézu!
Na základě jednoduchého vysvětlení však můžeme každému zjevný Dopplerův jev přijmout mezi reálné axiómy, jimiž pak můžeme zmíněnou hypotézu potvrdit nebo vyvrátit. Vy však stavíte koně za vůz, neboť pravíte, že nepotvrzenou hypotézou byl potvrzen (dokázán) Dopplerův axióm.“ Reálné axiómy se přece nepotvrzují (nedokazují). Lze je pouze jasně popsat a vysvětlit!
Tzn., že „relativní pohyby kosmických objektů, změny frekvence jejich světla“ jsou měřeny pomocí ničím nepotvrzené hypotézy („měření frekvence světla vysílaného rychle se pohybujícími vodíkovými ionty“), která nemá s Dopplerovým jevem (axiómem) nic společného. Není tedy pravdou, že „hlavní význam (Dopplerova jevu) spočívá v astronomických měřeních relativního pohybu kosmických objektů“. Tato spekulativní měření na Dopplerově jevu (axiómu) pouze parazitují.
Za tak nekorektních okolností je ovšem otázkou, nakolik je reálné „z posunu spektrálních čar ve spektrech kosmických objektů, určovat jejich rychlost vzhledem k Zemi“ a s tím související údajné potvrzení „dilatace času“...
Totéž platí o spekulacích zvaných „závislost doby života mezonů na jejich rychlosti“!
4. Příčný Dopplerův jev:
Zde namítáme, směr nemá rychlost pohybu (m/s), ale pohyb. Také nám není jasné, jak může být něco kolmé ke směru pohybu, nikoli k dráze pohybu. Ani pak nám ovšem není jasné, co je to „spojnice pozorovatele“ a jak může být kolmá k dráze pohybu zdroje zvuku. Uvádíte-li s tím do souvislosti situaci, kdy „se zdroj k pozorovateli ani nepřibližuje, ani se od něj nevzdaluje a nedochází tedy ke zhuštění či zředění vlnoploch“, pak se jedná o stav, kdy je pohybující se zdroj zvuku (vozidlo) stanovištěm pozorovatele. V takovém případě k Dopplerovu jevu skutečně nemůže dojít. Jenže „pozorovatel tu na žádný způsob není k dráze pohybu svého stanoviště kolmý (skrze údajnou spojnici).
Uznáváme, že jste v těchto odborných věcech učenější než my a proto máte právo dávat nám to najevo učenými výrazy, prosíme však z výše uvedených důvodů o shovívavost, tj. o každému jasné vyjadřování…
Z Vašeho pokračujícího výkladu je také zřejmé, že tzv. „příčný Dopplerův jev“ nepochází od Dopplera, ale od dvou amerických einsteinovců, kteří Dopplerovi podsouvají již vícekrát zmíněné Dopplerovým axiómem nepotvrzené hypotézy („měření frekvence světla vysílaného rychle se pohybujícími vodíkovými ionty“).
Za okolností, kdy se nepotvrzenou hypotézou potvrzuje jiná hypotéza, nás ovšem nemůže oslnit sdělení, že „od té doby byla provedena řada dalších, ještě přesnějších měření, která potvrdila platnost vztahu pro příčný Dopplerův jev a tím i správnost relativistického vztahu pro dilataci času“...
5. Korekce GPS:
Vykazuje-li měřením času na satelitech a na Zemi nějaké rozdíly, pak tu musíme počítat s určitou mírou nepřesnosti každého měřícího přístroje (každých hodin i atomových). V relativním světě není nic absolutně dokonalé. Tyto rozdíly nelze pokládat za důkaz „dilatace času“, zejména ne tam, kde se nelze spolehnout na poctivost tendenčního einsteinovského badatele.
Také jsme si již dokázali (dilatace času II.), že vnitřní pohyb mechanismu hodin nemá nic společného s vnějším pohybem tělesa hodin (ve vlaku, na Zemi, v raketě, či na satelitu)...
dilatace času IV. (Mirek, 21. 01. 2008 20:50)
Takže tady jsou některé důkazy, měření a žádné pouhé spekulace. STR + OTR jsou velmi důkladně rozpracované a potvrzené mnoha dílčími měřeními. Je tu jediný problém, že dosud nejsme schopni např. letět rychlostí světla a prakticky daný experiment provést. Ale měření prokazují, že ty zákonitosti tak fungují. Až bude dostupná technologie, nemělo by dojít k žádným dramatickým změnám a úpravám teorií.
Vám se tu něco nezdá? Co Vám tady nesedí a co považujete za chyby? Nestavíte se předem až příliš podezřívavě ke všemu vědeckému jen proto, že máte dojem omylu Newtona v hydroparadoxu?
Možná tu jde jen o vyjasnění pojmů. Není přece nutno vše smést ze stolu jen proto, že třeba hovoří každý o něčem jiném. Všechny tyto jevy – nebo teorie jsou zpracovány matematicky pomocí vzorců. Z nich logicky – krok za krokem vyplývají všechny tyto relativistické závěry.
Sice někdy se možná za použití logiky dojde k něčemu, co vypadá nelogicky, ale znamená to, že je to chybné?
Hovoříte o „selském rozumu“. Cožpak není spousta věcí (než jen Einsteinova STR+ OTR), které na první pohled odporují selskému rozumu?
Odpověď Mirkovi (dilatace času IV.):
Chápeme, že pro Vás nebude lehké přijmout jako realitu, že to, co bezelstně pokládáte za „některé důkazy, měření, velmi důkladně rozpracované a potvrzené mnoha dílčími měřeními“, se ukázalo být nejen obyčejnými spekulacemi, ale dokonce vědomými fabulacemi a podvody vykutálených einsteinovců a newtonovců...
Vy tu vidíte jako „jediný problém, že dosud nejsme schopni např. letět rychlostí světla a prakticky daný experiment provést“. My tu vidíme jako jediný problém chorobnou nepoctivost tzv. teoretické vědy. Na tom žádné dostupné technologie nic nezmění. Změnit je třeba lidské myšlení!
Protože jsme na vaše otázky: „Vám se tu něco nezdá? Co Vám tady nesedí a co považujete za chyby?“ důkladně odpověděli, doufáme, že nás již nebudete podezřívat z „přílišné podezřívavosti ke všemu vědeckému jen proto, že máme dojem omylu Newtona v hydroparadoxu.“
Také doufáme, že jsme Vás přesvědčili přinejmenším o tom, že tu nejde o pouhé „vyjasnění pojmů“, že „nemluvíme každý o něčem jiném.“
Pravíte-li, že: „Všechny tyto jevy – nebo teorie jsou zpracovány matematicky pomocí vzorců. Z nich logicky – krok za krokem vyplývají všechny tyto relativistické závěry“, pak jen potvrzujete, že tyto teorie nemají nic společného s realitou, ale jsou to jen spekulativní abstrakce založené na spekulacích abstraktní matematiky, emancipované od konkrétní reality.
Na Vaši otázku: „Sice někdy se možná za použití logiky dojde k něčemu, co vypadá nelogicky, ale znamená to, že je to chybné?“ odpovídáme: Používání pouhé logiky (bez ohledu na realitu = nereálná logika) je semeništěm logických protimluvů a paradoxů, které jsou jasnými důkazy, že je to chybné. To, co je třeba používat je reálná logika (s ohledem na realitu), která nevede k žádným paradoxům!
Vy pravíte: „Cožpak není spousta věcí (než jen Einsteinova STR+ OTR), které na první pohled odporují selskému rozumu?“
My pravíme: Je spousta nesmyslů, které odporují zdravému selskému rozumu“ nejen „na první pohled“ (úsudku na základě pouhého vnímání), ale také „na druhý pohled“ (úsudku na základě uvažování o pozorovaném)...
-zmp-
Michelsonův experiment (Petr, 27. 01. 2008 14:18) Jen bych chtěl říct, že v jedné knize, která se snažila hájit církev, bylo napsáno, že ačkoliv se heliocentrická teorie všude považuje za pravdivou, nebyl do dnešního dne pohyb Země prokázán. A autor se odvolává právě na Michelsonův experiment, který podle něj naznačuje, že právě Země se nehýbe! (Michelson ale v době pokusu rozhodně nebyl "einsteinovec".) Odpověď Petrovi (Michelsonův experiment): Rotace Země kol své osy prokázána je. Obíhání Země kol Slunce není ani v heliocentrické soustavě nutné. Všechny jevy, jež jsou tím vysvětlovány (např. čtvero ročních období) lze stejně dobře vysvětli ročním precesním kuželem (krouživým vychýlením zemské osy, jako u dětské káči). Michelsonův experiment ovšem nemůže dokázat vůbec nic (ani rotaci Země). Einstein před svými teoriemi relativity také nebyl einsteinovec… řád a chaos (Petr, 26. 01. 2008 09:58) V minulé odpovědi na "paradox lháře" jste se zmínil o chaosu. Co myslíte, existuje řád nebo chaos? Nebo existuje obojí? Kantovsky řečeno, když hovoříme o celku (univerza), nemohu tu otázku rozhodnout: dostávám se do paradoxu. Řeknu svými slovy: Věta "Všechno je náhodné" vyvrací sama sebe, "Všechno je řád (zákon)" předpokládá, že něco řád není (je to "svobodné"). Jestliže je řád, proč klade žába tolik vajíček "zbytečně"? Mohu říct, že ale nejsou zbytečně, i když se nám to tak (relativně) jeví. Jestliže je řád, proč se vývoj jakoby opakuje po spirálách? Co znamená svoboda, co znamená chaos? Jakým způsobem podle Vás lze otázku řádu a chaosu rozhodnout, abych se nedostával do paradoxů? Odpověď Petrovi (řád a chaos): Řád (uspořádané, systematické) je relativním opakem chaosu (neuspořádaného, nesystematického, nahodilého). Strom v lese představuje řád, mnohost stromů v lese představuje chaos. Mnohost stromů v udržovaném parku představuje řád. Ozubené soukolí představuje řád, rozložená mnohost ozubených koleček představuje chaos, přičemž každé jednotlivé ozubené kolečko představuje opět řád… Pozitivně lze zobecnit: a/ řád představuje vždy jednotu uspořádané mnohosti, nikdy pouhou mnohost b/ chaos představuje vždy neuspořádanou mnohost, nikdy jednotu c/ pojem „chaos řádů“ (neuspořádaná mnohost řádů) je přijatelný Negativně lze zobecnit: d/ pojem „řád chaosu“ i „řád chaosů“ je nesmyslný (paradoxní protimluv) – využíván v tzv. „teorii množin“ e/ pojem „chaos řádu“ je rovněž nesmyslný (paradoxní protimluv) – dosud akademickou matikou nevyužíván Mezi chaos a svobodu nelze klást rovnítko. Chaos představuje vnější volnost, k níž není třeba vnitřního řádu (řádného poznání reality), jako ke svobodě (vnitřní i vnější)… Dítě roste (tělesně se vyvíjí) během let. Léta se opakují v kruzích. Spojíme-li oba pohyby dostaneme spirálu… Zenonovy paradoxy (Petr, 26. 01. 2008 09:45) Zmínil jste paradox lodi, která se pohybuje a přitom se nám zdá, že se nepohybuje. Podobně věda pracuje s paradoxem rychlosti světla, která se nám zdá konstantní, ať už letíme jakoukoliv rychlostí. Nevznikají tyto paradoxy spíš z naší neschopnosti registrovat "spojité", ale vždy jen "přerušované" jako okénka ve filmu? Totiž, že nikdy neumíme uchopit část a celek zároveň? Nemohu jakoby vystoupit ze sebe a podívat se na svět včetně sebe v celku. I když si myslím, že teoreticky by to nějak být možné mělo, abych nahlédl univerzum v celku. Geocentrický model je stejně pravdivý jako heliocentrický, pouze ten druhý se snadněji počítá. Když tedy mluvím o celku, tak mi vzniká paradox toho co je to vlastně pohyb. Jak rozumíte Zenonovým paradoxům o pohybu? Odpověď Petrovi (Zenonovy paradoxy): Veškeré paradoxy jsou dány nepravdivými výklady reality… Problém s registrací spojitého nemá naše vnímání, ale naše paměť a naše myšlení (uvažování). Zatímco pouhé vnímání je nesystematické a proto vnímáme chaoticky, myšlení je systematické a dává tak vnímanému chaosu systém (řád). Protože řád představuje jednotu mnohosti, můžeme o vnímaném myslet jen v podobě přerušované řady vjemů. Proto naše oči mrkají (přerušují vnímání), proto střídáme bdění se spánkem, život se smrtí aj. Proto např. děti poznávají destruktivně (rozbíjejí hračky). Proto se vůbec člověk v přírodě chová nejdříve destruktivně a teprve potom ji může přeuspořádat (stavět atp.). Pohlíží-li dítě na hodinový stroj, vidí jen chaotickou mnohost součástí stroje, přestože jsou viděné součásti uspořádané do jednoty hodinového stroje. To proto, že celek (jednotu) nelze uchopit (pochopit) vnímáním, ale rozumem (porozuměním řádu vnímaného předmětu). Proto nemůžeme svět vč. sebe vnímat, můžeme mu však takto porozumět… Při vypouštění umělých kosmických těles (družic atp.) se počítá podle geocentrické soustavy… Po mnohaletém úsilí se podařilo shromáždit pouze devět aporií (paradoxů) Zénóna z Eleje. Jedna z nich se ukázala být Filopónovým podvrhem a dvě se ukázaly být totožné, ač je jejich znění na první pohled velmi odlišné. Tzn., že Zénónových aporií je všeho všudy sedm (pokud se ovšem někde ve světě nenajde další). Čtyři Zénónovy aporie citované u Aristotela jsou pokládány za aporie proti pohybu. V pravdě se však pohybu týká pouze jedna jediná (o závodišti)… V principu se všechny Zénónovy aporie zdají vyvracet realitu, jak ji dnes a denně vnímáme. Ve skutečnosti je Zénón z Eleje zakladatelem tzv. „negativní logiky“, dokazující, jak realita v žádném případě není možná. Před lidstvo je tak postaven úkol rozvinout „pozitivní logiku“ Melisa z Eleje, která dokáže, jak realita možná je (jak existuje)… Téměř 2 500 let zůstávají Zénónovy aporie nevyřešeny. V poslední době se einsteinovci tváří, že některé aporie (ne-li všechny) vyřešili. Jejich „řešení“ je však vždy na úrovni Michelsonova podvodu… Pro zajímavost a k zamyšlení můžeme všech sedm aporií Zénóna z Eleje zveřejnit zde na naší webové stránce… Následkem zhoubného bujení nereálných teorií newtonovců, einsteinovců a teoretické vědy vůbec, je dnešní školské (akademické) myšlení natolik rozvráceno, že mu řešení Zénónových aporií nelze předložit bez současného vyvrácení učení teoretické vědy, jak jsme si je bohužel všichni osvojili ve školních lavicích. Tím je dána nutnost obsáhlejšího (textového i obrazového) přístupu k řešení aporií Zénóna z Eleje, jež zatím nebudeme moci zveřejnit zde na našich stránkách, ale pouze knižně…
Jak k tomu došlo? (Helena, 03. 02. 2008 16:19)
Vážení přátelé, jako laikovi mi je nyní trošku srozumitelnější to, co je Einsteinova teorie relativity. Předtím jsem to ani netušila. Protože zatím nikdo z návštěvníků nemá argumenty nebo odvahu nebo chuť diskutovat na toto téma, mně jsou nejasné tři věci:
1. Když se na Vaši argumentaci nikdo neozval, znamená to, že buď zde nejsou machři, kteří by Vás přeargumentovali, nebo to prostě nejde. Jak to je? Je tím jednou provždy vyjasněna otázka nepravdivosti Einsteinových teorií? Můžeme jako čtenáři tohoto webu považovat Einsteina za podvodníka a nebo mírněji řečeno za mýlícího se spekulanta? (Mimochodem, dělal to schválně, vědomě nebo tomu fakt věřil? Udělat takovou školáckou chybu? Dát jako předpoklad konstantní rychlost světla a pak tedy krátit či prodlužovat čas a délku!) A že by to desítky, stovky lidí, vědců, badatelů neodhalily? Jak k tomu došlo?
2. S tím souvisí druhá otázka: kde došlo k tomu zlomovému bodu, kde se Einstein, tedy podle Váš, dopustil osudového selhání? Že dal tu rychlost světla jako konstantní? A pak musel realitu přizpůsobovat tomuto předpokladu?
3. A jestli to (jako obecně vědecké teorie) tedy není vždy zcela pravdivé, jak to, že potom jim, vědcům to vychází, když posílají rakety do vesmíru či bádají v mikrostrukturách hmoty? Vlaky jezdí na magnetickém polštáři
V čem jsou ty omyly?
Máte ohledně Einsteina v záloze něco, na co třeba čekáte, že ještě nikdo nepoložil a Vy víte, že to je zásadní klíčový bod? Nebo je to jen Michelsonův pokus? Může ještě nějaký "einsteinovec" něco převratného namítnout?
Helena
Odpověď Heleně (Jak k tomu došlo?):
1. Einsteinovy teorie relativity stojí a padají s tzv. „hraniční rychlostí světla“, která stojí a padá s tzv. „Michelsonovým pokusem“, který není nic jiného než drzým podvodem. Během let, v nichž se newtonovci, einsteinovci aj. podvodníci zmocnili akademické půdy a skrze ni státního školství, vyprodukovali a neustále produkují nové a nové nereálné teorie, s nimiž buď běží ihned na trh (pokud „potvrzují“ ty předchozí) nebo je ukládají do šuplíku (pokud „vyvracejí“ ty předchozí). Takto předzásobeni pro každou situaci se chovají jako mýtická Lernská hydra, jíž vždy znovu narostly dvě nové hlavy, namísto té, kterou jí uťal Héraklés. Zkrátka, vyvrátíte-li jim jednu teorii, ihned vyrukují s dvěma jinými. Pro ně není problém, počkat, až vymřou ti, kteří jim něco vyvrátili a pak to znovu vrátit na akademický trh a pak tím znovu vyplachovat mozky dětí školou povinných. Pro ně je doslova radostnou zvěstí, nejste-li si jista, zda Einsteinovy teorie byly či nebyly vyvráceny definitivně. Na takovou otázku si musíte odpovědět sama, neboť co si počnete, když my zrovna nebudeme po ruce? Einsteinovci Vám přece budou tvrdit, že vyvráceny nebyly, ač jsme je naprosto jednoznačně vyvrátili. Jednoznačně však neznamená definitivně, neboť záleží jen na lidech, zda si jednoznačné důkazy už nikdy nedají vzít, nebo se dají znovu a znovu ohlupovat einsteinovským žvaněním.
Otázku, zda je Einstein podvodník nebo bludař, lze zobecnit: Jsou tzv. „vědci“ lidé duchovně mravní a duševně morální? Ač do nich nevidíme přece se můžeme řídit zásadou Ježíše z Nazareta: „Strom poznáte podle ovoce!“ Nejlépe je to patrné na „hydrostatickém paradoxu“. Ač realita zcela jednoznačně vyvrací newtonovskou teorii, přece se tzv. „vědci“ drží zvrácené teorie a jejím jménem pomlouvají realitu (nadávají jí do „paradoxů“). To je naprosto jednoznačně usvědčuje z nemravnosti a nemorálnosti, jinými slovy z nepoctivosti a vědomé lživosti. Což lze einsteinovské paradoxy (např. paradox dvojčat) pojímat jinak? Což lze Michelsonův pokus pokládat za pouhý omyl, nikoli za vědomý podvod?
Lidé jsou dnes vždy označeni za paranoidní, tuší-li někde nějaké spiknutí. Zde ho máte jako na dlani!
Otázka: „že by to desítky, stovky lidí, vědců, badatelů neodhalily?“ nebere v úvahu dnes již doslova všude do nebe volající korupci. Za odhalení pravdy Vám nikdo nic nedá. Bohatství, společenské postavení a slávu můžete získat jen když se upíšete ďáblu. Celý sociální systém současných totalit je veskrze korupční. Pokud se přesto najde nezkorumpovatelný praktický vědec a nějaký teoretický podvod odhalí, dolehne na něj globální akademická moc, která ho v nejlepším případě zesměšní nebo zcela ignoruje, v obou případech se však postará, aby jeho názory nebyly publikovány v žádných masově sdělovacích prostředcích:
„...je to (Einsteinova teorie relativity) zahalené do velkolepého matematického šatu, jenž fascinuje a oslepuje, takže lidé nevidí chyby, na nichž je to založeno. Ta teorie je jako žebrák, oděný purpurem, o němž si nevědomí lidé myslí, že je král. Jejími exponenty jsou brilantní lidé, ale ti jsou spíše metafyzici a ne vědci." (Nikola Tesla)
2. Jak již bylo řečeno, Einsteinovy teorie relativity stojí a padají s tzv. „hraniční rychlostí světla“. Einsteinovo selhání však musíme hledat na úrovni mravní a morální. Jistě znáte Einsteinovu podobiznu (fotografii), na níž na lidi vyplazuje jazyk...
3. Zde musíte přísně rozlišovat komu co vychází a kdo jen předstírá, že mu něco vychází. Ve stínu slávy nepoctivé „teoretické vědy“ trpělivě, jako „Popelka“ pracuje poctivá „praktická věda“. Neboť kdyby ani praktická věda (bádání a výzkum) nebyla poctivá, žili bychom dodnes tak říkajíc na stromech. Špičkové technologie, o nichž mluvíte, jsou dílem praktiků, nikoli teoretiků, kteří svými ideologickými spekulacemi opentlují praktické výsledky bádání (objevy) i výzkumu (vynálezy). Rádio i TV nepřestanou fungovat, budeme-li se ve škole učit, že v nich bydlí trpajzlíci. Žádný praktický objev ani vynález nebyl učiněn na základě teorie, ale cestou praktického ověřování předpokladů v realitě a důsledně logického vylučování omylů.
Předpoklad má právo na omyl, neboť je něčím, co je prozatím položeno předem, v očekávání, že to bude potvrzeno nebo vyvráceno. Naproti tomu teorie může být jen lživá, neboť se vydává za konečný ba ověřený výklad (nikoli za předpoklad)...
Na otázku, zda máme ohledně Einsteina ještě něco v záloze, musíme odpovědět. Nejedná se jen o Einsteina, ale také o Newtona a řadu dalších podvodníků. Z pedagogických důvodů však není rozumné, abychom vyvracením jejich bludů obtěžovali veřejnost, která o věc nemá nijaký zájem. Pokud však někdo nějaký konkrétní blud hlásá, hájí, popř. se na něj odvolává nebo o něm alespoň vyslovuje pochybnost, tu již má smysl ho vyvracet, neboť schopnost poznávat pravdu lze zakládat jen na těch silách (úsilí), jež byly vynaloženy na překonání bludu (omylu nebo lži)...
Otázka, zda může nějaký einsteinovec něco namítnout je otázkou, jak se může ještě bránit ten, kdo byl přistižen „in flagranti“. Životní atleti tu doporučují: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Kdo se totiž jednou upsal ďáblu, ten se již ze svého osudového závazku nevymaní. Pokud to někdo přece dokáže, pak se jedná o skutečný zázrak. Nejde tedy o to, přesvědčit einsteinovce, ale je třeba otevřít oči jejich obětem...
-zmp-
(Hombre, 10. 10. 2008 09:48)
Michelsonův pokus (Michal Holub, 24. 11. 2008 09:19) Michelsonův pokus neměl za cíl určit rychlost světla, ale ověřit existenci éteru. Světlo se považovalo za vlnění. Vlny musí procházet médiem, aby to byly vlny (hloupé, ale snad srozumitelné). Tj. seismické vlny potřebují masu, vlny na moři vodu, vítr vzduch atd. A předpokládalo se, že světlo prochází taky nějakým médiem a pojmenovalo se to éter. Michelsonův pokus měl ověřit existenci éteru, neověřil. Rozhodně si nekladl za cíl zjistit rychlost světla. Pokus byl proveden Odpověď Michalovi H. (Michelsonův pokus): V našich diskusích se nikde nepraví, že by Michelsonův pokus měl určit (zjistit, změřit) rychlost světla, ale že chtěl rozhodnout, zda je či není rychlost světla do všech stran (podle tehdejších představ v podobě kulové vlnoplochy) konstantní, zda je či není ovlivňována (zvyšována či snižována) rychlostí pohybu světelného zdroje. Tzn., že již dávno před Michelsonem (tedy i před Einsteinem) se spekulovalo o možnosti „hraniční rychlosti světla“. Existují také indicie, že Einstein svou teorii relativity v podstatě ukradl nějakému Italovi, který ji rozpracoval již dávno před ním (patrně i před Michelsonem). Nuže, Michelson předpokládal, že v případě ovlivňování rychlosti světla rychlostí pohybu světelného zdroje, může zpětně prokázat existenci „absolutního klidu“, jako „systému“ jenž je souměřitelný (ztotožnitelný) s tzv. „světelným éterem“, jenž byl od dob Aristotelových pokládán za jakousi výplň (podstatu, substanci, látku) meziplanetárního, popř. i mezihvězdného prostoru, která je v absolutním klidu. Michelsonův pokus prý opakovaně prokázal, že žádný absolutní systém neexistuje. Reálně tím ovšem Michelson především usvědčil sebe sama, že je vůl (nebo podvodník?). Již samotný pojem „systém“ znamená uspořádání vzájemných vztahů (relací), takže je veskrze relativní a nic absolutního nepřipouští, tím méně může být sám absolutní. Rovněž porovnávání (relativizace) jakéhokoliv relativního systému s absolutnem (éterem v absolutním klidu či jiným) je čirý nesmysl, neboť „relativizované (srovnatelné) absolutno“ je stejná hloupost jako „absolutní systém“. Zkrátka, k tak samozřejmému závěru, že „absolutní systém“ neexistuje, nepotřeboval Michelson tak komplikovaná cingrlátka (tzv. „pokus“), ale pouhou špetku zdravého rozumu (nebo vědecké poctivosti?). Michelsnův nejapný pokus, jenž zcela dryáčnicky a podvodně „prokázaL“ původně jen neexistenci „absolutna“, byl později einsteinovci využit také pro podporu Einsteinovy teorie relativity, jako „důkaz“ tzv. „hraniční rychlosti světla“. Einsteinovci při tomto podvodu zcela evidentně počítají s tím, že veřejné mínění nezná (v akademickém školství si nemohlo osvojit), v našich diskusích vícekrát zmíněný reálný axióm badatele (stanoviště pozorovatele se jeví být vždy v klidu) a reálné „třetí hledisko“ myslitele (viz odpověď Petrovi: filosofický problém relativity pohybu). S obojí neznalostí ovšem kalkuloval při „výkladu“ svého pokusu také Michelson...
Komentáře
Přehled komentářů
Řádně definovaná teorie
Ještě než prozkoumáme alternativy k teorii relativity, dohodněme se na tom, co se skrývá pod pojmem řádná vědecká teorie. Odpověď na tuto otázku kupodivu není tak jasná, jak bývala. Jistě se shodneme na tom, že teorie by měla popisovat jak příroda skutečně funguje. Měla by být ověřitelná a nabídnout přesné předpovědi výsledků experimentů. Řádná teorie nesmí být neustále měněna a záplatována, aby jí bylo možné vysvětlit nová pozorování. Musí být vyvratitelná, tj. nesmí být chráněna před vyvrácením pomocí vlastní konstrukce.
To ovšem v žádném případě není univerzálně přijímaný názor. David L. Goodstein, profesor na CalTech, učinil ve své jinak vynikající videopřednášce prohlášení, při němž člověku poklesne čelist:
… existuje názor, který říká, že jediný způsob jak zajistit pokrok ve vědě spočívá v tom, že prokážeme, že teorie jsou špatné. Jinak řečeno, je nemožné prokázat, že nějaká teorie je správná bez ohledu na to, kolik experimentů s ní je v souladu. Naproti tomu, když s ní nebude souhlasit byť jediný experiment, pak tato teorie musí být špatná.
Správně. Jenže hned nato říká:
Tato teorie poznání je však špatná sama o sobě, protože ve vědě existují teorie, které jsou natolik dobře ověřeny zkušenostmi, že byly přijaty za nezvratný fakt. Příkladem je speciální teorie relativity. I když je z historických důvodů dosud nazývána teorií, ve skutečnosti jde o jednoduchý inženýrský fakt rutinně používaný při konstrukci obřích strojů, jako třeba urychlovačů jaderných částic, které jsou vždy dokonale funkční…
V tom je zásadní metafyzický nesouhlas; obrovský filozofický rozpor, co se týče základních pravidel hry. Směrodatné poučky vydávající vědecká komunita hlavního proudu prostě povýšila některé teorie do jakési vyšší roviny, kde získaly status nezpochybnitelné víry.
Abychom ilustrovali důležitost možnosti odmítnout libovolnou teorii, zvažme následující hypotézu: Země má druhý měsíc ze speciálního, dokonale průhledného zeleného sýra. To je sice evidentní nesmysl, ale kvůli jeho konstrukci nelze toto tvrzení vyvrátit experimentem. S podobným výrokem se setkáme i při studiu Einsteinovy relativity. Řada disidentů argumentuje tím, že tato teorie je logicky nekonzistentní, jelikož předpokládá konstantní rychlost světla, a pak se tento předpoklad snaží dokázat. Teorie relativity je tedy na striktně teoretickém základě nevyvratitelná, protože ji před odmítnutím bezděčně chrání vlastní integrovaná kruhová logika.
Speciální relativita
Speciální teorie relativity (STR) obsahuje dva postuláty (předpoklady). První postulát byl převzat z Galileova principu relativity, který říká, že zákony fyziky platí stejně dobře pro všechny setrvačné soustavy, ať už jsou v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu (bez zrychlení). Druhý postulát říká, že rychlost světla je nezávislá na rychlosti jeho zdroje; že je konstantní pro všechny pozorovatele, ať už se zdroj pohybuje či ne. Tento postulát sám o sobě není podivný nebo neočekávaný. Rychlost zvuku také nezávisí na rychlosti houkajícího vlaku, ale to už neplatí pro rychlost větru, který zvuk nese k pozorovateli. Médium přenášející zvuk, molekuly vzduchu, zde hrají stejnou roli jako éter v elektromagnetizmu. Podle teorie relativity ovšem žádný éter neexistuje.
Re: Moderní okultismus.. 2.
(Smal, 1. 1. 2015 13:50)
Einstein o sobě mnohokrát prohlásil, že jeho silnou stránkou není nadání ani matematické, ani fyzikální, že je to fantazie. Fantazie je fenomén obdivuhodný, a není snadné stanovit hranice, kam až je prospěšný, a kde jde o škodlivé fantasmagorie.
Einsteinovy teorie se opírají o (pro někoho obdivuhodné) fantazie, proto je nejde vyvrátit pouhými argumenty. Bohužel nastavily způsob uvažování, který zamořil i jiné fyzikální obory. Domnívám se, že náprava se můž odehrát jen určitým obchvatem. Je třeba najít nový fyzikální princip, který nebude útočit na relativistické fantazírování, ale bude se týkat něčeho principiálně nového. A bude podepřen experimenty, které může dělat každý.
V r.1911 Einstein ještě spolupracoval s Milevou, v této době vydal stať o vlivu gravitace na šíření světla. Šíření světla je ovlivněno něčím, co je kompatibilní s gravitací. Tato stať proto ještě patří do rozumného světa. Ovlivnění světla gravitací může být buď Einsteinovsky fantaskní, nebo reálné. Vraťme se k realitě, do které patří třerba teorie vlečeného éteru.
Re: Re: Moderní okultismus.. 2.
(TSO, 5. 1. 2015 12:56)
Přpíadná reakce bude na webu TSO:
http://www.tso.estranky.cz/clanky/diskuse-ostatni/filosofie---duchovni-veda-27.html#block-comments
Moderní okultismus..4
(B Bláhový, 5. 5. 2010 2:57)
Současnost
Další problém s teorií relativity se týká sledu událostí a současnosti. Jestliže stojící pozorovatel vidí (v jednom okamžiku) ve stejné vzdálenosti dva blesky A a B, nezamýšlený důsledek Einsteinovy teorie požaduje, aby se blesk A pro některé pohybující se pozorovatele musel přihodit před bleskem B a pro jiné pohybující se pozorovatele musí blesk B přijít před bleskem A. Oba scénáře jednoduše nemohou být pravdivé. Nejde jen vizuální vnímání, protože pro různé pozorovatele se údajně různě mění i samotný čas. Podle Minkovského diagramu jde o pravdivý sled událostí! To je logický rozpor.
Newtonův třetí pohybový zákon
V Einsteinově teorii jsou skryty i další neúmyslné důsledky. Je tiše akceptováno porušení třetího Newtonova zákona, přestože to nikdy nebylo laboratorně prokázáno. Podle moderní fyziky již neplatí, že každá akce vyvolá stejnou opačnou reakci! To má poněkud trapné důsledky, protože normálně vyrovnané síly, které jsou stejně velké a působí opačnými směry, jsou za jistých situací najednou v mírné nerovnováze. Když dvě síly nepůsobí na přímce vytvářejí krouticí moment. V rámci teorie relativity mohou setrvačné soustavy začít záhadně rotovat. Tento efekt už má i jméno, Thomasova rotace, a dostalo se mu určitého stupně uznání. Věrní relativisté nezaváhali: provedli experiment, který měl zjistit, zda se Thomasova rotace projevuje u makroskopických objektů. Pokus měl nulový výsledek13,14. Existuje také teoretický základ pro odmítnutí Thomasovy rotace15. (Otázka Newtonova třetího zákona je pro oblast elektrodynamiky natolik zásadní, že jsme se rozhodli jedno z příštích čísel IE věnovat podélným Ampérovým silám a Weberově elektrodynamice.) Fyzik z hlavního proudu řekne: „Newtonův třetí zákon nelze rozšířit do relativistického režimu. Co když je teorie relativity neurovnaná? Pravda o přírodě nemusí být pěkná. Dokonce nemusí být pochopitelná.“ Možná…
Teorie založené na éteru
Ale co alternativní teorie? Jsou lepší? A co teorie založené na éteru? Akademičtí studenti přírodních věd jsou pečlivě zpracováváni k zesměšňování představy o všudypřítomném éteru z 19. století. Ale je to v porovnání s „novou a vylepšenou“ terminologií gravitačních hmot, „zakřivujících“ strukturu „časoprostoru“, skutečně tak zavrženíhodná myšlenka? Uvedený popis zní jako éter v přestrojení. Jestliže je nicota dokonalého vakua obdařena fyzikálními vlastnostmi jako permitivitou, o=8.854 pF/m, permeabilitou, o=4 x 10-7 H/m, a charakteristickou impedancí 377 ohmů, je koncept éteru skutečně tak fantastický?
Nehybný éter
Dříve než pojem „éter“ úplně zavrhneme, podívejme se blíže na tuto zlomyslnou látku, jejíž historický význam souvisí s otázkou rychlosti šíření světla. Abychom byli konkrétní, představu o nehybném éteru vyvrátil negativní výsledek Michelson-Morleyova pokusu (MMX) v roce 1887. Na nehybný éter by vůbec nepůsobilo gravitační pole. Země by jím bez odporu prolétala a neunášela ho vlastní gravitační silou s sebou. Z vědeckého hlediska by stojatý éter dul laboratořemi jako hurikán – rychlostí, jíž obíhá Země kolem Slunce (30 km/sec). Tento hurikán by navíc dvakrát denně měnil směr, protože Země rotuje kolem své osy. M-M experiment byl při 0,01% rychlosti světla ve vakuu c dostatečně citlivý, aby tento éterický vítr detekoval. Byl sice naměřen malý nenulový rozdíl, ale očekávaný výsledek prokazující přítomnost nehybného éteru se nedostavil.
Re: Moderní okultismus..4
(Smal, 1. 1. 2015 14:08)I když s mnohým souhlasím, pojem éter vidím jinak. Maxwell nám doporučuje jeho teorie rozšířit ve směru interakce elektromagnetického pole s "dielektrikem". Prázdný prostor má vlastnosti dielektrika, má jednotkovou relativní permitivitu eps (=dielektrickou konstantu) a jednotkovou relativní permeabilitu mí. Éter Maxwellův tedy není éterem Michelsona-Morleyho. Tato podivná dvojka neřešila éter obecně, ale jen pro případ, že jde o cosi, co dopadá na planetu Zemi rychlostí 30km/s. Rozlišujme éter Maxwellův, jako obecnou kategorii, a pseudo-éter s těmi nesmyslnými parametry. Experimenty dokázaly, že pseudo-éter je nesmyslem, tedy do obecné kategorie vlastně nepatří.
Re: Re: Moderní okultismus..4
(TSO, 5. 1. 2015 12:55)
Přpíadná reakce bude na webu TSO:
http://www.tso.estranky.cz/clanky/diskuse-ostatni/filosofie---duchovni-veda-27.html#block-comments
Moderní okultismus...
(B Bláhový, 5. 5. 2010 2:48)
Disidentský pohled na teorii relativity
Disidenti
Vyzvedněme si teď některá experimentální fakta, která do teorie relativity nezapadají. Rozebereme si logické nesrovnalosti a nabídneme k úvaze alternativní vysvětlení. Podíváme se i na rozpory, týkající se několika Einsteinových myšlenek, a z čeho pramení. Jako vždy je cílem poskytnout životaschopné a věrohodné alternativy k udržovaným a chráněným dogmatům fyziky hlavního proudu v oblastech, kde teorie nesouhlasí s experimentálními fakty.
Je bezpochyby pravda, že teorie relativity měla v průběhu 20. století na fyziky hluboký dopad. Celosvětově oslavovaná Einsteinova teorie prý má na kontě řadu brilantních úspěchů. Je zde nicméně početná komunita disidentských vědců, která ji zcela odmítá a ještě mnohem větší počet těch, kteří k ní vyjadřují nechuť, aniž by si však byli vědomi alternativy. Vědcům se nelíbí fakt, že si Einstein vypůjčil matematiku Lorentze a Poincarého, což mu umožnilo modifikovat délku a měření času k prosazení závěru, že rychlost světla je pro všechny pozorovatele konstantní. Kdyby byla k dispozici jasná alternativní základní teorie, většina racionálních myslitelů by využila šance a nahradila Einsteinovu novou.
Proč však odmítat údajně úspěšnou teorii? Jsou pro to dva velmi dobré důvody. Zaprvé, skutečně pochopit a pravdivě popsat jak funguje příroda, a zadruhé přístup k novým objevům jakmile odvalíme tento kámen, neúmyslně položený na cestě k pokroku.
Živě si vzpomínám, jak jsem coby vysokoškolský student před téměř třiceti lety studoval předmět teorie relativity. Uprostřed jedné přednášky se do sálu náhodou zatoulal nějaký cizí člověk a usadil se vzadu. Domníval jsem se, že by to mohl být bývalý absolvent univerzity. Vypadal jako vystřižený z 60. let, sandály, korálky a bujné kudrnaté vlasy. Jak profesor pokračoval v přednášce, projevoval hipík nesouhlas tím, že hlučně svačil z hnědého papírového sáčku. Pamatuji si na zvuky otvírání sáčku, rozbalování sendviče a jeho přežvykování. Celou dobu přihlížel jak profesor čmáral křídou po tabuli. Na konci přednášky se Mr. Hippie postavil a v rychlém sledu zasypal dr. Establishmenta otázkami a protesty. Žhavá diskuze se týkala Lorentzovy transformace, porušení třetího Newtonova zákona a odmítání vyučovat alternativní teorie. Seděl jsem v němém úžasu. Zdálo se, že Mr. Hippie měl v diskuzi převahu, načež dost naštvaně odešel. Myslím, že až dočtete tento článek budete lépe chápat jeho pocity.
Re: Moderní okultismus...
(Jozef Babiak, 12. 12. 2013 15:29)Mám len jednu otázku, meral ste už s interferometrom ? Dakujem Jozef
Moderní okultismus.. 11
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:17)
NEVĚŘTE VŠEMU A KAŽDÉMU, VĚŘRE SVÉMU ZDRAVÉMU ROZUMU !
DILETACE A DALSÍ HOVADINY JSOU PRO scifi..
Moderní okultismus.. 10
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:09)
Balistická teorie
Z dobrého důvodu jsme se nezmínili o balistické teorii Waltra Ritze, v níž je rychlost světla konstantní vzhledem k rychlosti emitujícího zdroje (vs + c). Ve volbách by si tuto možnost s největší pravděpodobností vybral „člověk z ulice“ a předpokládal, že se rychlost světla chová jako rychlost odpáleného baseballového míčku nebo projektilu vystřelenému z tanku. Ritzova úvaha je rovněž antitezí k Einsteinovu druhému postulátu.
Přestože je balistická teorie v souladu s nulovým výsledkem M-M experimentu a důkazem o dvojhvězdě, byla vyvrácena dalšími experimenty (viz odkazy 34 a 35). Tyto pečlivě naplánované experimenty byly provedeny ve vakuu, pouze se zrcadly a bez jakýchkoli čoček. Důvodem bylo zabránit absorpci fotonu a regeneraci od „nulování“ nějaké další udělené rychlosti k rychlosti paprsku odraženého zrcadlem.
Cestování časem?
Několik příliš horlivých stoupenců Einsteinovy teorie zašlo až tak daleko, že navrhovali při překročení rychlosti světla možnost cestovat časem. Kéž by to byla pravda. Vrátil bych se v čase a připjal medaili na hruď „Mr. Hippie“…
Moderní okultismus.. 9
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:06)
Modifikovaná Lorentzova teorie éteru
Vědecké autority z hlavního proudu rády říkají, že kdyby nebylo Einsteinovy relativity nefungoval by GPS. Clifford Will z Washingtonské univerzity řekl31:
SR (Speciální teorie relativity) byla experimentálně potvrzena tolikrát, že prohlašovat, že s ní něco není v pořádku hraničí s šílenstvím. Byly provedeny experimenty, které měly SR přímo otestovat. Kdyby nebylo SR nefungovaly by na světě žádné urychlovače částic., Kdyby speciální teorie relativity nefungovala tak, jak si myslíme, nefungoval by ani systém globální navigace.
Opravdu? Co o teorii relativity a systému globální navigace říká jeden z nejpřednějších světových odborníků na GPS? Ronald R. Hatch je ředitel navigačních systémů v NavCom Technology a bývalý předseda Institute of Navigation. Ten naopak ve svém článku píše, že GPS prostě Einsteinově teorii relativity odporuje. A co víc: jako alternativu k Einsteinově relativitě navrhuje používat modifikovanou Lorentzovu teorii éteru32. V prvním řádu s relativitou souhlasí, ale upřesňuje ji pro jisté astronomické anomálie, které teorie relativity nevysvětluje.
Žádný princip relativity?
Přestože Newton měl s pojmem „absolutní prostor“ své problémy, týká se jeho první zákon (zákon o setrvačnosti) absolutního prostoru či jiné vztažné soustavy, pohybující se vůči absolutnímu prostoru konstantní rychlostí. Ernst Mach navrhl, aby byl pojem absolutní prostor vztažen k „vzdáleným pevným hvězdám“. V podobném duchu jako některé Machem navržené ideje, vyslovil Lévy předpoklad33, že princip relativity je nesprávný, a že ve vesmíru může existovat nějaká základní vztažná soustava, v níž je rychlost světla konstantní. Pokud je to pravda, pak nejsou všechny vztažné soustavy rovnocenné. Lévy navrhuje za základ zvolit univerzální vztažnou soustavu v níž je éter v klidu. To je ve skutečnosti antiteze k Einsteinovu prvnímu postulátu.
Moderní okultismus..8
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:04)
Abychom byli poctiví, musíme hrát ďáblova advokáta Beckmannovy teorie. K popírání alternativních teorií jako je tato je často používán důkaz dvojhvězd. Uvažujme binární hvězdný systém otáčející se kolem svého těžiště, umístěný ve značné vzdálenosti od Země. Podle Beckmannovy teorie emituje každá z jeho hvězd světlo rychlostí c vzhledem k vlastnímu zdroji gravitačního pole. Za předpokladu vhodné orientace ekliptiky vzhledem k těžišti je světlo zpočátku emitováno rychlostí c + v z jedné hvězdy a rychlostí c – v z druhé hvězdy (předpokládáme-li, že v je tečná rychlost rotace obou hvězd). Během rotace se role obou hvězd střídají a rychlost v se mění podle sinusové funkce. Tyto změny rychlosti světla by měly vyvolat neobvyklé světelné efekty – neobvyklý Dopplerův posun a další anomálie, jenomže tyto zvláštní světelné efekty astronomové prostě nepozorují.
Ale Beckmannova teorie toho říká víc. Gravitační pole dvou hvězd se v určité vzdálenosti od jejich těžiště samozřejmě spojí do jednoho sloučeného pole a rychlost světla se od těchto hvězd bude šířit běžnou rychlostí c. To však není konec příběhu. Světlo cestující z těchto hvězd po nebi se zrychluje a zpomaluje, aby se vždy šířilo rychlostí světla vzhledem k jakémukoli zdroji gravitačního pole, s nímž se setká. Po vstupu do naší sluneční soustavy světlo z hvězd přejde do heliocentrické vztažné soustavy a po dosažení gravitačního pole Země bude mít opět rychlost c vzhledem k její vztažné soustavě. To je rozhodně hereze – dvě světla z hvězdných zdrojů budou zprvu cestovat rozdílnými rychlostmi a poté se jejich rychlost stabilizuje na běžnou rychlost. A tato rychlost se změní, když světlo z hvězd vstoupí do naší sluneční soustavy a opět poté, když se dostane do dosahu gravitačního pole Země. Rychlost světla se bude pochopitelně měnit v závislosti na tom, jestli je nablízku nějaký zdroj gravitačního pole. To je zajímavá teorie, která „dává smysl“ nejen proto, že nahrazuje teorii částečně vlečeného éteru, ale také proto, že je v souladu s radiovými daty sond Pioneer 10 a 11 z dalekého vesmíru (a pravděpodobně s radarovými daty z Venuše z 60. let).
Moderní okultismus.. 7
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:02)
Roku 1991 byl proveden další experiment, který měl potvrdit galaktickou složku rychlosti éteru. Roland DeWitte provedl v Belgii experiment, který zahrnoval dvoje cesiové hodiny, vzájemně vzdálené o 1,5 kilometru podél poledníku. Každá z cesiových časových základen generovala RF signál na frekvenci 5 MHz. Takto byly vytvořeny dva nezávislé identické signály v rámci přesnosti cesiových hodin. K zaslání jednoho RF signálu k druhému, k porovnání pomocí fázového detektoru, byl použit dlouhý, do země zakopaný koaxiální kabel. DeWitteho experiment probíhal 178 dní.
Výsledky ukázaly anomální fázový posun v souvislosti s hvězdným, nikoli civilním časem. Při periodě 23 hodin, 56 minut a ± 25 sekund (jeden hvězdný den) bylo prokázáno, že účinek zodpovědný za fázový posun je galaktického, nikoli lidského původu. Bylo by velmi zajímavé zopakovat tento experiment a zahrnout do něj i měření zakřivení dráhy, aby se ukázalo, zda by poté nebyl dosažen nulový výsledek.
Méně přesná měření prováděli Torr a Kolen v NIST24 pomocí 500 metrů dlouhého kabelu a rubidiových hodin. Přitom pozorovali nevysvětlený jednosměrný fázový posun nezávislý na úplném měření zakřivené dráhy. Tyto jednosměrné výsledky Einsteinova teorie nepředvídá a je těžké si představit, že by výsledek pozorovaný DeWittem, mohl způsobit nějaký jiný mechanismus či lidský výtvor – zcela jistě nešlo o tepelné vyzařování nebo lidskou činnost, která by měla vztah k střednímu slunečnímu dni (24 hodin).
Teorie založená na gravitaci
Moderní okultismus.. 6
(B Bláhový, 5. 5. 2010 3:01)
Galaktický posun
Kromě oběhu rotující Země kolem Slunce má celá naše sluneční soustava galaktickou složku rychlosti. Velmi citlivý a přesný experiment s posunem éteru může tuto složku detekovat, pokud bude prováděn ve větších výškách, aby byl oslaben vliv částečně strhávaného éteru. Přestože se o tom v učebnicích nepíše, experiment tohoto druhu prováděl v polovině 20. let (20. století) na vrcholu hory nedaleko observatoře Mt. Wilson fyzik Dayton Miller18. Jeho experiment představoval úplný zázrak vědy, prováděný s neobyčejnou péčí a přesností v průběhu několika let. (Viz vynikající článek v IE č. 38, v němž James DeMeo popisuje Millerův experiment s interferometrem.)
Miller dospěl k závěru, že se Země posunuje směrem k vrcholu jižní nebeské polokoule, směrem k Doradu, Mečounu, při stoupání 4 hod. 54 min a deklinaci –70° 33’, uprostřed Velkého Magellanova mračna a 7° od jižního pólu ekliptiky. V místě umístění svého interferometru naměřil posun éteru rychlostí kolem 10 km/sec. Z tohoto výsledku usoudil, že se Země pohybuje spolu s částečně strhávaným éterem, který poblíž povrchu redukuje svou rychlost z 200 km/sec na zhruba 10 km/sec. Tento výsledek experimentu je v souladu s představou částečně strhávaného éteru. Kromě toho, což je důležitější, jde o průlomový experiment jehož výsledek nelze vysvětlit podle teorie relativity.
Má se za to, že Millerova pečlivá, téměř dvanáctiletá práce, vrhla na Einsteinovu teorii relativity stín pochybností a zabránila v udělení Nobelovy ceny Einsteinovi za jeho práci o relativitě. (Einstein sice Nobelovu cenu dostal, ale ta byla za práci o fotoelektrickém efektu.)
Byl Millerův experiment správný? Byly jeho výsledky v poslední době zopakovány? Odpověď na obě otázky zní ano i ne. Experimenty od roku 1985 prováděl Silvertooth19-21. Poukázal na fakt, že experimenty s interferometrem rychlost světla průměrují – neměří rychlost světla jedním směrem. Když je rychlost světla v jednom směru (c + v) a v druhém směru (c – v), průměrná hodnota jednoduše opět bude c. To se děje bez ohledu na orientaci interferometru a my, konec konců, potřebujeme znát rychlost světla pouze v jednom směru.
Silvertooth měřil stojaté vlny vytvořené dvěma paprsky světla opačných směrů za použití dvou laserů. Jeden z nich byl vzhledem k druhému fázově modulovaný, což vytvářelo jisté fázové efekty měřitelné pomocí speciálního fotonásobiče. Silvertooth zjistil jednoznačně převládající směr pohybu k souhvězdí Lva rychlostí 378 km/sec, bez ohledu na denní hodinu a roční období. Manning22 Silvertoothův přístup nezávisle analyzoval a vyslovil s ním souhlas, až na pár drobných chyb. Manning připustil, že je zde „něco, co lze velmi obtížně vysvětlit“. Později Silvertooth a Whitney23 tyto výsledky potvrdili v jiném experimentu, který se konal v roce 1992.
To není potvrzení Millerova experimentu, protože Silvertoothův vektor rychlosti ukazuje jiným směrem než Millerův. Silvertooth také vypočítal rychlost 378 km/sec, zatímco Miller odhadoval rychlost 200 km/sec. Pokud by v Silvertoothově nebo Millerově práci byla skrytá chyba, bylo by velmi zvláštní, že přístroje nezávisle na denní hodině a ročním období udávaly stále stejný směr na obloze. Je to velmi zajímavý experiment, ať už je příčinou těchto výsledků cokoli.
Moderní okultismus.. 5
(B Bláhový, 5. 5. 2010 2:58)
Částečně vlečený éter
V textech o fyzice proponovaných hlavním proudem o nich nenajdete zmínku, ale přesto existují teorie éteru dokonale ladící s (téměř) nulovým výsledkem MM experimentu. Předpokládejme, že éter je částečně unášen Zemí. Taková látka by byla přitahována jejím gravitačním polem a byla by tudíž u zemského povrchu hustší, než ve větších výškách nad zemí. Tento éter by měl s výškou podobné rozložení hustoty jako zemská atmosféra. Za těchto okolností by částečně unášený éter měl téměř stejně velkou rychlost jako Země obletující Slunce. Z perspektivy pozemské laboratoře by relativní rychlost mezi Zemí a éterem byla velmi malá. A jestliže je rychlost světla vzhledem k médiu jako je éter konstantní, nelze při omezené citlivosti MMX nic jiného než nulový výsledek očekávat.
Tento částečně strhávaný éter by byl vlečen Zemí jako jakýsi neviditelný atmosférický obal, ale nerotoval by spolu se Zemí kolem její osy (rotační rychlost Země na rovníku je cca 0,35 km/sec). Řečeno jinak, Země rotuje uvnitř slupky z éteru. Proč však éter nerotuje se Zemí? Naše planeta rotuje ve vlastním gravitačním a magnetickém poli, ale tato pole ve skutečnosti nerotují spolu s ní. Podobně se neotáčí ani magnetické pole kolem osy rotujícího válcového tyčového magnetu. Demonstrace Faradayova unipolárního generátoru studentům je vždy zdrojem mnohého úžasu a zábavy. Přestože detekoval nepatrný posun, MM experiment nebyl vzdor všem učebnicovým tvrzením dostatečně citlivý, aby mohl koncept částečně vlečeného éteru prokázat či vyvrátit.
K určení vlivu rotace (na rychlost šíření světla) bylo nutné uskutečnit citlivější verzi experimentu. Toto úsilí vyústilo v roce 1925 v Michelson-Galeho (a Pearsonův) experiment užívající masivního interferometru, jenž se rozkládal na více než padesátiakrovém pozemku na předměstí Chicaga16. Tento experiment v souladu s teorií éteru detekoval posun okraje způsobeného zemskou rotací o hodnotě 0,236, a to i po zohlednění chyby v pozorování. Tento úspěšný výsledek pro teorii založenou na éteru ovšem nebyl považován za selhání Einsteinovy relativity, jelikož tato nepovažuje rotující Zemi za setrvačnou vztažnou soustavu. Zde se speciální teorie relativity neuplatňuje. Musela být přezkoumána obecná relativita a analýza není bez rozporů. Relativisté tento pokus považují za experiment Sagnycova typu17 v rotující (nikoli setrvačné) vztažné soustavě. (Viz také IE #39, str. 24.)
Dosud tedy máme nejméně dvě konkurenční teorie: částečně strhávaný éter a Einsteinovu relativitu. Obě mohou vysvětlit výsledky Michelson-Morleyho a Michelson-Galeova experimentu, Sagnacova efektu i Häfele-Keatingova experimentu. Ale co potřebujeme je rozhodující experiment, protože přijít pouze s alternativní teorií nestačí. Potřebujeme něco, co přinese rozhodující průlom.
Moderní okultismus.. 3
(B Bláhový, 5. 5. 2010 2:56)
Druhý postulát je interpretován ve smyslu, že všichni pozorovatelé, bez ohledu na jejich vlastní rychlost, vidí světlo šířící se vždy stejnou rychlostí (ve vakuu). Délky se zkracují a čas se zpomaluje, aby vypočtená rychlost (tj. délka dělená časem) byla vždy konstantní. Paradoxů a problémů vytvořených tímto malým chytrým trikem je nekonečné množství.
Kontrakce délky
Původcem myšlenky o kontrakcích délek je G. F. Fitzgerald. Původně navrhl možnost aplikace Lorentzova deformačního modelu5 pohybujícího se elektronu na „makrosvět“, aby tak vysvětlil nulový výsledek Michelson-Morleyova pokusu. A právě tato myšlenka, čistě ad hoc, odstartovala celý problém. Fyzikové v první polovině 20. století chtěli vyzkoušet, zda k této kontrakci délky skutečně dochází. Bylo provedeno několik experimentů6-8, ale žádná změna délky nebyla pozorována. Renshaw9 sice navrhl moderní test založený na prostoru, ale relativistická kontrakce délky dodnes nebyla experimentálně potvrzena.
Dilatace času
Neexistuje absolutně žádný argument k podpoře tvrzení, že se mechanismus udržující čas u tělesa pohybujícího se vysokou rychlostí zpomaluje, a že pro ně platí vzorec Lorentze a Poincarého pro časovou dilataci. (Je to znásilnění pravdy, jak podotkl Jefimenko10.) Měli bychom rozlišovat mezi univerzálním, absolutním a neměnným časem a gravitačními efekty působícími na mechanizmy pro podchycení běhu času, jako jsou vodní hodiny, dědečkovy cibule i digitální náramkové hodinky, poločasy rozpadu radioaktivních látek, jako cesiové atomové hodiny, abychom vyjmenovali alespoň některé.
Všechny přírodní zdroje oscilací jsou ovlivněny změnou gravitačního potenciálu. Chceme-li postavit hodiny, nemáme jinou možnost než využít těchto zdrojů oscilací. Bohužel nemůžeme zkonstruovat ideální hodiny, a to ani použitím atomů cesia. To správně demonstroval slavný Häfele-Keatingův experiment11,12, při němž byly letadly kolem světa přepravovány cesiové hodiny. Atomové hodiny ve stroji letícím východním směrem se v porovnání se stacionárním laboratorním standardem opozdily o 59 ns, zatímco identické hodiny dopravované na západ 273 ns získaly.
Když jsou urychlovány, zpomalovány nebo se přímočaře pohybují měnícím se gravitačním potenciálem jsou veškeré fyzické přístroje užívané k měření času náchylné k chybě. Jestliže tedy Häfele-Keatingův experiment nenaměřil odchylku kvůli teorii relativity, měli bychom si položit otázku: došlo skutečně k dilataci samotného času, nebo se změnily pouze vnitřní procesy v hodinách vlivem pohybu v gravitačním poli?
Moderní okultismus.. 2.
(B Bláhový, 5. 5. 2010 2:54)